Dalších pár dopisů z houmofisu

Pondělí O víkendu jsme objednali žíněnky. Začínám se totiž obávat o strop souseda pod námi. Nevím, čím na nás buší, ale jistě už jim musela opadat omítka. Já mu rozumím, kdybych pod námi bydlela já, už se dávno odstěhuju.

Nechápu, jak můžou tři malé děti přiměřeného vzrůstu a hmotnosti dupat víc než stádo obézních ježků.

Odpoledne mi došlo, že svým drahouškům budu muset ty dějiny, co právě žijeme, znovu nějak citlivě vysvětlit. Jeronýmek si totiž venku sundal roušku. Když to uviděl Bohoušek, usedavě se rozeštkal, chytil ho pod krkem, rval mu roušku zpátky na obličej a křičel: „Jeronýme, nasaď si to, jinak umřeš! UMREŠ!“

Úterý

Vypadá to, že jsme uposlechli doporučení pana Hrabala a pořídili si medvídka mývala. Jen nevím, kdy jsme se stihli nudit. Jeroným ráno ve skleničce s vodou vykoupal auto. Do další skleničky s vodou nasypal piškoty. Posléze potají ukradl z lednice krabici s jablečným džusem, pečlivě si ji nachystal na podlahu, skočil na ni a osprchoval nám knihovnu. Co už, stejně jsem ty knížky chtěla protřídit.

Bohoušek se mě při obědě zeptal: „Mami, a kdo vařil ty těstoviny? Ty mi chutnají. To ve školce nám dělají hnusnější.“

Středa

Ráno jsem z postele radostně vyskočila s prvním zazvoněním budíku. Jdu totiž pracovat do práce! Znamená to, že se budu v práci věnovat jen práci. A bude tam navařený oběd. Spadla ze mě obvyklá ranní tíha a začalo se mi dokonce i lépe dýchat. Dokud jsem si teda nenasadila roušku.

Po práci jsem ještě jela nakoupit. U vchodu jsem se vyzbrojila jednorázovými igelitovými rukavicemi a u ovoce a zeleniny jsem se snažila otevřít igelitový sáček. Nenápadně jsem pozorovala, jestli na to někdo nemá nějakou fintu. Neměl. Strávili jsme tak s ostatními nakupujícími dobrou půlhodinku v atmosféře vzájemné pospolitosti. Samozřejmě v minimálně dvoumetrových rozestupech.

Po otevření dveří mě sejmula smečka hladovějících dětí. Jelikož teď chodím nakupovat maximálně dvakrát týdně, vypadá to po mém příchodu z obchodu domů, jako by dovezli humanitární pomoc do Afriky.

Čtvrtek

Ve volné chviličce jsem pro odreagování zabrousila na internet a narazila na článek doporučující, jak si za současné situace nudou neukousat ruce až k zápěstí. Ten nebude pro mě. Mně se za dva týdny ještě nepodařilo ani zkompletovat ponožky.

Večer mě Jeronýmek zezadu obejmul kolem krku. Objetí drahého batolátka je nejlepší odměna za ty galeje. Plnými doušky jsem si užívala ten projev lásky a důvěry. Než mi zařval do ucha: „Mama, já tě škltím!“

Pátek

Dneska na nás v té krizi přišla nějaká krize. Když jsem viděla, co všechno musím udělat v práci, a ještě k tomu se třemi nedorostlými tasmánskými čerty na krku, měla jsem pocit, že mě zavalila egyptská pyramida. Manžel už skoro nemluví. Ráno zuřivě čistil to smítko na monitoru. Pak zjistil, že to je kurzor. Den se odvíjel podle očekávání. Snažila jsem se tvořit nějaké hodnoty, do toho Edouš potřeboval vysvětlit matematiku, Bohouš chtěl hrát Člověče nezlob se a Jeroným mi jezdil autíčkem po klávesnici. Když se mi ho konečně podařilo odlepit a posadit na zem, začal mě ostřelovat kloboučky ze hry Kloboučku, hop. Po chvíli se situace změnila, Edouš začal fňukat, že se nechce učit. Bohouš fňukal, že má hlad a Jeroným fňukal, že nechce jíst. V tu chvíli se mi nechtělo žít a začala jsem přemýšlet, po jakém způsobu sebevraždy člověk vypadá nejméně odpudivě.

Večer za mnou přišel Bohoušek: „Maminko, já mám rád svůj život. To máme štěstí, že můžeme žít, že?“ No paráda. Po celém týdnu se cítím, jako by se ze mě snažili vymlátit přiznání v čarodějnickém procesu, a nakonec ještě zjistím, že pětileté dítě to má v hlavě srovnané víc než já.