Výsledek včerejšího úklidu, jemuž jsem se věnovala celé odpoledne, byl následující: hromada vypraného mokrého prádla na balkóně, hromada neposkládaného suchého prádla v ložnici, podlaha v obýváku zapatlaná od přesnídávky...
Mont Blanc navršený z hraček tamtéž, rozličné podlitiny na různých částech našich těl, mírný třes rukou a totální vyčerpání.
Začalo to celkem slibně. Při sundávání suchého prádla jsem si sice málem uhnala housera skláněním se k mladšímu synkovi, abych mu pomáhala přelézt schod z balkónu do ložnice, anebo z ložnice na balkón, přičemž jsem kontinuálně vyhrožovala staršímu, že jestli bude ještě chvíli na té tříkolce couvat, spadnou mu na hlavu lyže. Ale úspěch plný, prádlo jsem sundala všechno. Když jsem začala věšet mokré, mladší synek skončil s horolezením a zatoužil po tříkolce. Konflikt nakonec dopadl vcelku přijatelně, mladší syn získal pouze bouli střední velikosti uprostřed čela, starší zase bolestivé poučení, že brácha už je vyzbrojený šesti zuby a nenechá si jen tak něco líbit. A já, za smírné řešení jejich sporu, pokus o připevnění prádelního kolíčku na lýtko.
Abychom si zachovali zdravá těla a duše, raději jsem změnila aktivitu. Nechala jsem hromadu hromadou a začala vytírat. Od té doby, co jsem zjistila obsesivní potřebu mladšího prcka máchat si ruku v tekutině jakéhokoliv původu v jakékoliv nádobě, bleskurychle vynáším nočník, důsledně zavírám záchod a podlahu vytírám pouze čistou vodou. V dokonalé rodinné harmonii se úklid chvíli dařil. Starší synek dostal vlastní hadřičku, velkou odpovědnost a pomáhal. Za chvíli pláč, menší už se v kýblu dostatečně vycachtal a má asi hlad. Dali jsme přesnídávku, starší synáček stále vytíral. Vytíral, ale neždímal. Je zajímavé, za jak krátkou chvíli se dokáže plovoucí podlaha vzedmout. No nevadí, stejně jsem do toho rohu chtěla dát květináč, až budou kluci větší.
Malý se zatím hrnul z krmicí židličky. Utřela jsem ho, položila na zem a začala likvidovat potopu. Pozornost jsem vypnula jen na chviličku, ze zamyšlení mě vytrhlo veselé volání: „Bum do hlavičky, bum do hlavičky, bum do hlavičky!“ Zvedla jsem hlavu a uviděla, jak starší syn balancuje na právě postavené pyramidě z hraček a mlátí mladšího nafukovacím kladivem do hlavy. A otloukánek se tomu směje a ještě bráchu povzbuzuje. To, že si spolu sourozenci hrají, může být někdy rozkošné. Ale já se rozhodla zasáhnout. Jak jsem se tak snažila tu malou šikanovanou oběť zachránit, sáhla jsem do něčeho vlhkého a lepkavého. Ne že by to byla až takové událost, do něčeho vlhkého a lepkavého sahám dost často. Tak často, že když se mi poštěstí nějaký den náhodou do něčeho vlhkého a lepkavého nesáhnout, uspořádám drobnou oslavu. Ne úplně zanedbatelné množství meruňkové přesnídávky na tepláčkách v kombinaci s jediným kobercem v bytě a čerstvě vytřenou podlahou nevěstilo rozhodně nic takového, co by mě mohlo pozitivně naladit. Pak jsem to opravdu zahlédla. Stopu přesnídávky, vyzývavě se vlnící od krmicí židličky přes celý obývák a tvořící ladnou skvrnu ve formě okvětního lístku na koberci. A to byla poslední kapka.
Rozhlédla jsem se po té spoušti, která tam před začátkem úklidu rozhodně nebyla. Chtělo se mi brečet. Zjistila jsem, že některé bitvy se holt vyhrát nedají a že do tohohle ringu už nezbývá, než hodit bílý ručník: „No nic, tak pojď, bobku, převlečem tě a pak si tu všichni zahrajem fotbal, jo?“
