„Jedno dítě, žádné dítě,“ tvrdí mi mé vícedětné kamarádky. Tedy spíše jejich partneři, jež rozrůstající se počet potomků donutil více se zapojit do rodinného dění. Tohle prohlášení mě v mém odhodlání mít děti věkově blízko u sebe znejistí pouze mírně. Daleko přesvědčivějším protiargumentem je, když se mi jako první syn narodí lidský ekvivalent tasmánského čerta.
Moje první otázka po jeho narození zněla: „Jaktože nepláče?“ Jako by mi rozuměl. Nadechl se, spustil a, snad aby mi udělal radost, když jsem po jeho pláči tak toužila, čtyři měsíce nepřestal. Z tohoto období si nejvíce pamatuji pohled na jeho horní patro. Řval neustále. Řval všude. V postýlce, na gauči, v autosedačce doma, v autosedačce v autě. Řval v náručí v klidu, řval v náručí, když jsem se houpala na balonu. Na procházce s kočárkem jsem musela toho uječeného permoníka nést v náručí, dokud neusnul. Pak jsem ho položila do kočárku a začaly chodecké závody. Jakmile jsem zastavila, ozval se ten uširvoucí pláč zas. A tak jsem se musela vzdát původní představy o tom, jak si v parku na lavičce přečtu půlku knihovny. Donutil mě nazout kvalitní boty a poznávat krásy našeho města.
Do té doby neznámý pojem „dětská kolika“ mě začal strašit v krátkých chvílích trhaného spánku. Metodou postupné kapitulace jsem dospěla k poznání, že doma nebude řvát, pouze pokud s ním udělám něco mezi tisícem a nekonečnem dřepů denně. Ale žádné trapné pohupování. Musely to být plnohodnotné dřepy s pravým úhlem v kolenou. Při nočních tréninkových jednotkách jsem ho prosila, ať spí a nechá mě spát. Byl neoblomný. Po několika týdnech uspokojování jeho požadavků by mi stehna mohli závidět vrcholoví plochodrážní cyklisté a šíří ramen bych zastínila Olgu Šípkovou v dobách její největší slávy.
Nicméně čas je opravdu milosrdný. Zahojí i zdánlivě nezapomenutelný psychický teror a vzpěračská stehna se pomalu stávají stále vzdálenější vzpomínkou. A tak máme po dvou letech a pár měsících brášku. V posledních několika týdnech před porodem jsem se snažila představit si, jaké to bude. Jak zvládnu dalšího tyrana. Ovšem z obavy, že bych si takovými představami přivodila předčasný porod, jsem nad tím přestala přemýšlet. Jen jsem pro jistotu začala zjišťovat ohlasy na psychiatrické léčebny v blízkém okolí a pomalu se poohlížet po někom, kdo se postará o dvě polonezaopatřené děti.
Peklo však nikde. Doma jsem položila miminko do postýlky a ono se začalo rozhlížet. Potichu. V kočárku trochu zapláče, ale jakmile přejedu práh bytu, zmlkne. Venku odstavím kočárek, protože s prvorozeným synem musím hrát fotbal, a miminko spinká. Když pláče, stačí ho, podle aktuální situace, buď nakrmit nebo držet v náručí, trochu pohoupat a je klid. Neříkám, že se právě procházím zenovou zahradou s vyrovnaným úsměvem na rtu. Jsou i chvíle krize. Třeba právě když kojím, tak prvorozené dítko zrovna musí na nočník, napít džusíku, jít na letadlo, hrát s mamou fotbal, pořádat skokanské vystoupení a přitulit se. To vše pokud možno najednou či alespoň v bleskovém sledu. Takže naše kojení vypadá tak, že jednou rukou držím mimino a druhou střídavě plním zadané úkoly anebo si ve vypjatých situacích alespoň držím synáčka, který se právě rozhodl, že mi ukáže, jak umí boxovat, od těla. A chvíli, kdy večer konečně usnou, bych oslavila radostným křepčením, mít na to dost energie. Jinak si ale, díky katastrofickým očekáváním, své dva drahoušky užívám a psychické zhroucení zatím neplánuji.
Někdy není úplně na škodu, když se vám jako první dítě narodí lidský ekvivalent tasmánského čerta…
