„Ahoj, jedu tam k vám na služebku, nezajdem na kafe?“ volá mi kamarádka, se kterou sice jsem v kontaktu, ale naposledy jsem ji naživo viděla v době, kdy mou největší starostí bylo přijít z kalby nejpozději tak, abych stihla zkoušku. Před několika světelnými roky, zdá se. Chvíli rozmýšlím, jestli mi stojí za to jít do kavárny s jedním kojencem a jedním brutálním batoletem a riskovat tak celkový kolaps organismu. Nakonec se ale rozhodnu: „Ráda, ale půjdem do Fantoma, tam je to babyfriendly, jo?“
Na první pohled restaurace nevypadá úplně přátelská maminkám s kočárky, ale pravidelní návštěvníci vědí, že dvojité dveře vedoucí dovnitř pouze spolehlivě eliminují slabší kusy. Se sourozeneckým kočárkem o rozměrech menšího tanku se mezi nimi zaseknu. Když se za mnou začne tvořit fronta potenciálních zákazníků, řekne si číšník, že už se dost pobavil a otevře mi vnitřní dveře, ať jim už přestanu kazit tržby. Mířím k místnosti vyhrazené maminkám s dětmi, kamarádka už tam sedí a vypadá trochu nesvá, ale jinak spokojeně. „Ahoj, ráda tě vidím,“ zdravím ji, „počkej chvilku, jenom nás svleču.“ Dám se do toho a než skončím, jsem zpocená jak eskymák v sauně. Následujících pět nekonečných minut se klidným a vyrovnaným hlasem snažím přesvědčit svého synka, že ty papučky si obuje, jinak se na něho budu zlobit, bude mít špinavé nohy, nachladí se a nebude moct chodit cvičit, na bazén, papat zmrzlinku a taky mu může šlápnout na nohu slon a bude to moc bolet. Slon ho zaujme, nechá se obout a běží se nacpat pod atrakci ve formě zmiňovaného zvířete, aby ho mohla rozmáčknout.
Doufám, že mu to nějakou dobu vydrží a konečně zahajuju konverzaci: „Tak a jak se vlastně máš?“ „No, víš…“ snaží se odpovědět a vypadá tak nějak rozzářeně. Vtom se začne miminko, které jinak v tuhle dobu spinká jako medvěd v zimě, hlásit o pozornost svým obvyklým způsobem. Takže to v restauraci chvilku vypadá jak na výstavě exotického ptactva. „Promiň, jen mu dám trochu napapat,“ oznámím kamarádce a vytáhnu prcka z kočárku. Najednou se přede mnou objeví malý chlapeček a něco mi říká. „Copak?“ nakloním se k němu blíž. Pozdě si všimnu, že mu pod nosem visí solidní nudle. „Můžu si pohladit miminko?“ zeptá se chlapeček a chrchne mi z deseti centimetrů do obličeje nálož smrtonosných bacilů. Jemně mu vysvětlím, že nemůže a očima hledám jeho maminku, abych se jí zeptala, jaký lék mi zabere na tu virózu, kterou za dva dny celá naše rodina dostane. Teda hledám ji jedním okem, protože tím druhým se snažím neustále sledovat staršího synka a lituju, že nejsem sova. Umění otočit hlavu o 180° by se mi teď šiklo. Mezitím si na prso přilepím vřískajícího kojence, a tak si hned nevšimnu, že můj dvouapůlletý syn se snaží zaujmout asi šestiletou holčičku tím, že ji láskyplně a poněkud brutálně přetáhne plyšovým medvědem. „Neřvi, to je tak, když si maminka neumí svoje dítě vychovat,“ utěšuje ji její maminka tak, aby to slyšeli až na baru.
Asi bych se i začervenala, kdybych zrovna své náruživé batole neztratila z dohledu. Koutkem asi již napořád šilhajícího oka zahlédnu povědomou postavičku, jak míří přes celou restauraci ven na náměstí. Odtrhnu spokojeného kojence a málem i vlastní prso, hodím ho, tedy toho kojence, pokud možno šetrně do kočárku a sprintuju. Díkybohu se nic hrozného nestalo. Synáčka zastihnu v družném hovoru s nedalekým somrákem. Nezdá se mi úplně vhodné, aby v tuto roční dobu běhal venku jen v tričku, a nového kamaráda mu pravda taky moc neschvaluju. Chci prcka proto nějak rychle dostat zpět do restaurace, čímž si vysloužím další vzteklou scénu. Začínám se psychicky hroutit a mám chuť tenhle výstup ukončit poněkud radikálněji. Raději ale počítám do desíti a myslím na Norsko.
Když se vášně uklidní, vracíme se ke stolu. Vybouřený prcek si jde konečně hrát a já můžu dokojit řevem fialové miminko. „Promiň, tak konečně máme chvilku. Takže jak se vlastně vede?“ Kamarádka už nevypadá tak rozzářeně jako na začátku: „No, víš…jsem těhotná.“
