A znovu pár dopisů z houmofisu

Zase pondělí Jeroným mě dnes v 5:45 ohleduplně probudil zařváním přímo do ucha: „Mama, vstávej. Užij si to!“ Úplně přesně nevím, co má na mysli. Jestli dočasnou hluchotu nebo arytmii, co mi způsobil.

Nebo snad další den, kdy se budu každých několik minut rozhodovat, jestli jsem zrovna učitelka, rozhodčí, kuchařka, teta v mateřské školce, řidička autobusu, kosmonautka, bachařka, zdravotní sestra, zaměstnanec, psycholožka nebo uklízečka? Už z toho začínám mít fajný hokej v hlavě. Od děcek chci, aby mě „informovaly o důvodu“, proč se chystaly vyškrábat si oči a manželovi se pod smsky podepisuju Děkuji, S pozdravem. Zato kolegům v práci posílám mejlíky a v době oběda se ptám, jestli půjdeme papat.

Zase úterý

Téma odrůstajících vlasů začíná nabírat na naléhavosti. Tak jsem vzala do ruky strojek a oškubala jsem aspoň ostatní členy rodiny. Jeroným se po prvním zásahu sice trochu cukal, ale nemohla jsem ho nechat vylézt mezi lidi s tou dé jedničkou, co jsem mu vyholila uprostřed jeho bujných kadeří. Chvilku jsem ho honila po bytě s vrčícím strojkem jak v nějaké dost ubohé parodii na Texaský masakr motorovou pilou, nakonec mě ale dílo nechat dokonat. Stálo to jen dva bonbóny, jeden nanuk a ten pokousaný prst se snad brzo zahojí.

Semišová hlava našeho batolete ovšem v Bohouškovi vzbudila téměř zapomenutou posedlost dokonalým tvarem bratrovy hlavy a když už ho znudila televize, autíčka i puzzle, vyzdobil Jeronýmkovu mozkovnu nálepkami z filmu Hledá se Nemo. Na mou otázku: „Bohouši, proč hlava tvého bratra vypadá jako akvárium?“ jen pokrčil rameny a dolepil bráškovi na čelo rybičku Dory.

Zase středa

Dneska jsem pracovala v práci. Jaká to příjemná změna. Ráda bych řekla, že se v kanclu na své úkoly lépe soustředím, ale jelikož jsem si na rodičovské uhnala dost závažnou poruchu pozornosti, která se událostmi posledních týdnů ještě prohloubila, je vlastně asi celkem jedno, na jakém místě se zrovna roztržitě potácím. Zrovna dneska jsem si při cestě do kantýny zapomněla nasadit roušku. Když jsem si uvědomila, že okolí zamořuju svými aerosoly, sprintovala jsem zpět ke stolu a připadala si trapněji, než kdybych za sebou táhla našlápnutý toaletní papír.

Zase čtvrtek

Kdysi na pracovním pohovoru testovali moji schopnost utřídit si priority dotazem, co bych dělala, kdybych zrovna osobně jednala se zákazníkem, do toho mi volal jiný zákazník a přišel mi mail s červeným vykřičníkem od šéfa. Dost nuda. Měla bych jiný typ. Co byste dělala, kdyby vám zrovna zákazník nadával do telefonu, jaktože mu ještě nedojelo zboží, jedno z vašich dětí by ječelo, protože si skříplo hlavu v úložném prostoru gauče, další zrovna vytahovalo nůž, aby si nařezalo jablko a amputovalo u toho pár prstů a třetí kousek se zrovna dusil gumovým medvídkem? Email od šéfa ani není potřeba.

Zase pátek

Celá naše domácnost volá v této době naprostého chaosu po úklidu, ale nemám na to sílu. Každý pokus o sanaci končívá téměř nervovým kolapsem. Dnes jsem se například pokoušela o úklid koupelny. Zatímco jsem savem drhla vanu, náš benjamínek drhnul mým odličovacím gelem na obličej skříňku pod televizí. Fakt už ale budu muset umýt okna, bo Jeroným mi neustále tvrdí, že venku sněží. Tak snad o víkendu.