A zase pár dopisů z houmofisu

Zase úterý Po velikonočním víkendu na mě plně dolehla vážnost krize. Kadeřnictví se otevřou až koncem května. To už ale budu vypadat, jako bych se celých těch šest týdnů proháněla v kabrioletu.

Ráno jsem usedla k počítači a pokoušela se soustředit na práci. V tom slyším Bohouška naléhavě volat ze záchodu: „Mami, mami!“ Nevím, jestli zapadl do mísy, z odpadu na něj hledí užovka nebo mu došel papír, ale jako každá správná matka poznám, že její dítě je v nesnázích. Vystřelila jsem od stolu tak rychle, že jsem si na pravé noze ukopla malíček a levou zavadila o kabel. „Copak se stalo, Bohoušku?“ z posledních sil se k němu dobelhám. „Mami, a je velryba větší než keporkak?“

Zase středa

Jeronýmek obvykle moje odchody do práce snáší dobře. Dnes ale usedavě plakal. Začala jsem ho utěšovat, že to bude dobré, že se brzy vrátím a že si pak spolu budeme hrát. Potom mi došlo, že řve, bo si do práce beru telefon.

Středa bývá na zážitky chudší, bo většinu dne trávím mezi lidmi, kteří neusilují o likvidaci mého duševního zdraví. A tak si ji vždy musím zpestřit sama. Dneska jsem málem v tichosti odešla z tohoto světa. Zaskočil mi oříšek a já se bála v kanclu zakašlat, aby mě neposlali do karantény. Zdá se, že jeho kousky se mi zapouzdřily v plicních sklípcích.

Odpoledne venku Edouš půl hodiny fňukal, že ho strašně bolí hlava. Svedla jsem to na předpokládanou alergii a politovala svého ubohého synáčka, jak musí mezi kvetoucí zelení trpět. Načež Edouš prohodil: „A že bych si povolil kšiltovku?“

Zase čtvrtek

Bohoušek se dneska rozhodl, že mě bude obsluhovat. Co půl minuty se mě ptal, co si chci objednat. Už mi pomalu docházela fantazie. Měla jsem vodu, pomerančový džus, limonádu, hamburger, rybu, lanýže, kaviár, ale zřejmě jsem pořád vypadala hladově, protože Bohouš nepolevoval: „Maminko, a co si dáš teď?“ „Svatý klid, Bohoušku,“ „Hmmm, tak ten na seznamu nemáme.“ Vždyť vím, jsem to jenom zkusila.

Začínám se obávat o Jeronýmka. Asi by se neměl s bráškama dívat na televizi. Se svou oblíbenou flotilou angličáků se vítá slovy: „Takže vás všechny zdravím. Vítejte u dnešního videja,“ a každému krabovi, co zahlédne na obrázku, říká „pan Krabs“. Taky už mu nebudu vyprávět O Popelce. Vždy večer před spaním mi smíchá minimálně troje puzzle, asi abych náhodou nešla na ples.

Zase pátek

Nevěděla jsem, že na mě má situace s nedostupnou kadeřnickou péčí tak neblahý vliv. V noci se mi zdálo, že jsem zplešatěla. Muselo ze mě čišet tiché zoufalství, protože zbystřila i naše domácí svatá trojice a rozhodla se, že si budeme hrát na kadeřnictví. Nechtěla jsem jim kazit radost a poučovat je, že by se měli ohánět spíš nůžkami než očními stíny a make-upem a nechala je tvořit. Bohouš s Edoušem mi vybarvili obličej tak, že jsem vypadala, jako by se na mě vyřádil umělecký maskér v kokainovém rauši. Zatímco mi očními stíny zvýrazňovali bradu, pokreslil si Jeronýmek celou tvář tužkou na obočí a udělal tak ze sebe indiánský totem. Když pak Bohoušek dokončil poslední tah rtěnkou, s hrůzou v očích ode mě pár kroků couvnul: „Maminko, já se tě bojím.“ Edouš ho ale rozhořčeně opravil: „Ne, jsi krásná.“ „Jo, takhle z dálky jsi krásná,“ přitakal mu Bohoušek, načež mě Edoušek uklidnil: „A už vůbec nevypadáš tak staře.“ Raději jsem se šla odlíčit. Víc lichotek bych tento týden už asi nesnesla.