Zase pondělí Dalo by se říct, že vrátit se po osmileté sociální retardaci na rodičovské dovolené počátkem letošního března do práce poukazuje na jisté rezervy v časování. Nebo by se spíš dalo říct, že i balkánské železnice
mají lepší timing než já. Nejsem si jistá, že mě to plně kvalifikuje na práci v logistice. Na druhou stranu, tohle jsem nemohla vědět, nejsem žádný Nostradamus. A tak jsem se tím štosem mailů prostě prokousat musela.
Zase úterý
Dnes jsem si vzpomněla na své únorové starosti. Jak budu práci stíhat, jestli se ze všeho nezhroutím a neopustím celou rodinu nebo jestli ostatní její členové neopustí mě. Pandemie mezi nimi nebyla. Budu muset svoje katastrofické scénáře ještě vypilovat. Nejvíc jsem se ale obávala toho, jak si ještě ani ne tříletý Jeronýmek zvykne ve školce. Samozřejmě to bylo zbytečné. Moje asociální batole se totiž předškolní docházky zúčastnilo celkem čtyřikrát. Z toho třikrát v únoru, kdy jej ze mě dvě paní učitelky strhávaly obtížněji a bolestivěji než bradavice. Potom tam celou dobu prořval. Po třech návštěvách ho to přestalo bavit a naschvál onemocněl. Čtrnáct dní strávil doma a když šel do školky počtvrté, tak ji druhý den zavřeli.
Ne, že bych si libovala v konspiračních teoriích, ale podezírám Jeronýma z toho, že moji snahu o jeho dočasné odložení mezi hordu cizích dětí drze sabotoval, protože věděl, že nikam chodit nebude. Musel se nějakým záhadným způsobem dozvědět o tom, že se Greta, znechucená z nikam nevedoucího tlachání na vládních shromážděních a kongresech, rozhodla vzít osud planety do svých rukou a přesvědčila toho čínského staříka, že copak hadí krev, ale takový rare steak z luskouna, to je teprve ta pravá lahůdka.
Já samozřejmě nic netušila a koncem února se těšila na to, že se konečně dostanu mezi lidi. A taky mě trochu mrzelo, že s dětmi nebudu trávit tolik času. Teď makám z domu, kolegy vídám na fotkách v hlavičce mailu a s dětmi jsem posledních 30 dní strávila téměř nepřetržitě.
Zase středa
Ve středu chodím do práce! Měla jsem obrovskou radost. Dokonce mi ani nevadilo, že mě Jeroným vzbudil ve tři čtvrtě na šest tím, že mi horní víčka přitáhl až k linii vlasů a snažil se mi vyloupnout oči. Celé dopoledne jsem vypadala trochu udiveně a měla jsem potřebu víc mrkat, ale kolem oběda se to spravilo.
Odpoledne jsem šla s dětmi ven. Venčení naší nezletilé smečky je teď jen na mně. Manžel má alergii a kýchá tak nahlas, že kdyby se to stalo venku, seběhli by se obyvatelé až z okolních satelitů, aby ho umlátili holemi. Bere sice nějaké prášky, ale ty moc nepomáhají a vypadá po nich tak otupěle, že by se mohl vrátit s dětmi, které by nebyly naše, jak se teď nosí ty roušky. A to nechci. Jsem na ně přece jen už zvyklá.
Zase čtvrtek
Můj šikovný předškoláček Bohoušek začal projevovat živý zájem o písmena. Spoustu už jich pozná, a dokonce i umí napsat. Dnes dopoledne tvořil svůj první dopis. Adresoval jej svému vzoru, staršímu a zkušenějšímu bratrovi, s nímž bez přestávky strávil poslední měsíc. Stálo v něm: EDOUŠJEPAKO. Nevím, jestli se to dá brát jako důkaz školní zralosti.
Po náročném dni jsem si chtěla trochu oddychnout a přečíst si knihu. Jenomže jsem ji následkem útoku jablečným džusem z minulého týdne nemohla odlepit od technického slovníku, který jsem nemohla odlepit od učebnice angličtiny přilepené k Velké knize pohádek. Tak jsem to vzdala.
Zítra začíná prodloužený velikonoční víkend. Snad si trochu odpočinu. Anebo možná taky ne.
