Předávat pochodeň

Čekám na klienta a mám ještě pět minut času, tak dlabu oběd z plastový misky. Starý pán o dvou holích se přiloudá k vozu o něco dříve, než bylo plánováno.

Naklání se do okýnka a popřeje mi dobré chuti. Odkládám misku a s úsměvem se omlouvám:
To víte, v týhle práci se někdy najíst je složitý.
Starý pán se poskládá na zadní sedadlo a praví, že to zná. Dělal speditéra, taky si vozil jídlo v kastrůlku, někdy třeba skládali zboží a kastrůlek si dali ohřát na vejfuk. To bylo za války ještě, když jezdili na dřevoplyn, jestli vím co to bylo?
Odpovídám, že vím, nákladní vůz na dřevoplyn si zahrál třeba ve filmu Juraje Jakubiska - Sedím na konári a je mi dobre.
Film starý pán neznal, takže zavrtěl hlavou a začal vysvětlovat, jak to fungovalo. Detailně. Kolik pytlů dřeva to sežralo za den. Pět! A že nebyl benzín. Ten byl pro Wehrmacht a Gestapo. Taky sanitky měly nárok. Ale jinak všichni Češi museli dát svý vozy v garážích na špalky, sundat kola, aby se nezdeformovaly pláště, oni Němci myslejí vždy na všechno, byla na to zvláštní vyhláška. Kontrolovali to četníci. Taky kontrolovali zatemnění. To třeba ve dvě ráno klidně vzbudili domovnici a támhle vám jedna partaj špatně zatemnila. Jak je to možný? A hned k nim. Pokárání, pokuta. Byly to špatný časy. A člověk si nemohl ani zanadávat. Jak si někde postěžoval, už bylo špatně, skončil na "Pečkárně" a odtamtud se už nedostal. Tedy na svobodu. To víte, co byl Petschkův palác? Buď ho tam zabili nebo šel sedět. No, špatný. Ale motorky měli dobrý. To jsem po válce měl jednu takovou německou motorku a to bylo dělo! Jo, techniku voni uměli, ale ta lidskost jim nějak nešla. No, zblbli nějak. Však to znáte, museli vás to učit ve škole, ne?
Odpovídám, že tak trochu, ale víc mi daly knihy, co jsem četl po ní. Když se chce člověk zorientovat ve světě, musí vědět, co bylo před tím, než se narodil.
To jste řekl dobře. Na tohle se nesmí nikdy zapomenout. Kolik lidí zabili, hrůza pomyslet. A to musí musí připomínat, že i úplně vzdělanej a pokročilej národ může zblbnout. A diktovat ostatním. A to se v dějinách opakuje, pořád dokola, vždycky si někdo začne myslet, že je něco víc a je z toho katastrofa.
Ale starý pán nebyl naštvaný nebo rozhněvaný, prostě jen povídal a povídal, co zažil a to jeho vyprávění mi dělalo dobře. Někdy máte takovej pocit, že i kdybyste jeli s tím člověkem hodiny a hodiny, pořád by něco vyprávěl a bylo by to zajímavý, protože je to přímej dotek s minulostí a on má co říct.
Nejsou to knihy, nejsou to filmový dokumenty, je to něco lepšího, jsou to lidi, co TO zažili. V dobách před objevením písma se takhle předávaly všechny zkušenosti předchozích generací. Vyprávěním. Dělalo se to tak tisíce let. Muselo to být jako předávání pochodně. A takhle jsem to cítil i dnes, vděk, že jsem to mohl slyšet. Ale protože už bylo vynalezeno písmo a internet, sypu to pěkně za čerstva sem.
Předávám pochodeň starého pána.
Vám.