Neberte nám bulvár

z dopisu redakci

Vážená redakce,

ráda bych se chtěla vyjádřit k tý výzvě umělců a celebrit a říkam si sakra, co budeme číst a co ještě chtějí umělci, herci, spisovatelé, píše se o nich, měli by bejt rádi, co já bych za to dala, kdybych byla v těch časácích s pestrejma obrázkama a všichni by mluvili s kterym hercem nebo režisérem to zrovna táhnu.

No jo, ale já jsem jen vobyčejná ženská, třeba tomu zase tak moc nerozumim, možná to opravdu někomu může vadit, že na něj prásknou sem tam milenku nebo to, že má rakovinu a pak se o tom píše a všichni to čtem a diskutujem o tom, ale na druhou stranu, měli by si uvědomit, že my s nima pak cejtíme, my s nima žijeme ty jejich životy, my se chceme taky podílet na tom úspěchu, my jsem ten úspěch vlastně vytvořili, protože my koukáme na ty seriály, my čteme jejich romány, my tleskáme, když se jim něco povede na divadle nebo v televizi a pak třeba i pískáme, když se to zase nepovede, takovej je život, prostě by se s tim měli smířit. Já taky neprotestuju, že musim každej den prát, když dětem dám ráno prádlo čistý a večer ho dotáhnou špinavý.

Možná je to prostě taková zhejčkanost těch lidí.

Ona se ta zhečjkanost vůbec tak nějak rozšiřuje napříč celou společností, jako to říkali onehdy v televizi, že potřebujem, aby se s náma mluvilo už pořád jen hezky, protože začínáme bejt odvyklí na špatný zacházení, hned se vztekáme, já to znám, se mnou taky když někdo mluví nehezky, tak se hned celá rozklepu a nevím, jestli mám brečet nebo řvát nebo do něčeho kopnout, po někom zlym pohledem lupnout. To je těžká věc.

A ta zhejčkanost je toho rázu, že bereme jen to lepší, co je na životě, to horší, o tom se nemluví, nemluvíme vo smrti, vo nemocích, bojíme se toho.

A ten bulvár, ten se toho nebojí, ten nám vlastně pomáhá, protože to jsou pořád samý nemoci slavnejch, pohřby slavnejch. Von nám ten bulvár vlastně pomáhá, vyrovnat se s tím vším. Pobrečíme si nad mrtvou hérečkou, dáme si cigárko a kafe a pak vzpomínáme, jak dobře hrála v tom seriálu tu postavu z masny, jak jí to šlo, jak dobře mluvila, jak jí to dobře napsali a dobře to natočili a hnedle deset dílů to mělo. A pak přidali ještě jednu sérii, ale to už nebylo ono, když ona tam nebyla, protože emigrovala, no jo, nebylo to tenkrát snadný. Hned si vzpomenem, jak to nebylo snadný, ale jak to neni snadný ani dnes a zamyslíme se u toho, jak to má být, když si člověk čte něco inteligentního, pro povzbuzení myšlenek.

Ale voni by si měli herci hlavně uvědomit, že když jednou vlezou na jeviště a spisovatelé sakumprdum, lezou tam taky, tak se na ně koukáme. Zkoumáme je, zkoumáme jejich postavy, zkoumáme jejich gesta a slova a když sou dobrý, tak v těch gestech vidíme sami sebe, samotnej život a začne nás zajímat, kde se to v těch lidech bere, že tolik o tom životě ví, kde se to bere v těch spisovatelích, že dokážou to tak dobře napsat a tak.

A pak chceme o nich něco číst. Krátký zprávy, hodně fotek, to se dobře čte a víte co, nejlíp se to čte na hajzlu, tam já mám tolik časopisů rozečtenejch. Ani nevim, jak se jmenujou. A to nevadí. Oni stejně všude píšou všechno to samý nebo podobný.

A tak vyřiďte těm lidem, umělcům a tak, ať nám ten bulvár neberou, že se nám u toho dobře sere a žije. Že to potřebujem.

Děkuju mockrát a hlavně to vytiskněte, ať se jim to donese a uvědomí si, jaký dobrodiní to přináší nám, obyčejnejm lidem.