Na patolce

na patolce dělal chlápek, magor jsme mu říkali. s vlasama uprostřed čela rozčísnutejma a oba prameny pevně uchycený za ušima. na zádech mu padaly až na prdel. když se usmál, zablejsknul se zlatej zub. - nazdar mladej, tak koho mi to zas vezeš? - říkal a nečekal na moji odpověď, ostatně byl jsem v tý době dost nemluvnej a nechtělo se mi moc mluvit., podíval se na visačku u palce a zamručel. - tak na toho sme tady čekali. zavez ho dovnitř. ať nezteplá. –

pak sem mu ho tam předal.

- zajeď s tim vozejkem sem. neboj se, ten už neobživne. tady už nikdo nevobživne a kdyby ho to náhodou napadlo, tak ho praštim támhle tou tyčí a jedeme dál...-

smál se, ale já sem mu to nežral, nevypadal jako někdo, kdo by chtěl vidět všechno mrtvý.



pozdějc se taky ukázalo, že tuhle práci dělal v podstatě náhodou, přišel k ní, jak slepej k houslim, ještě za komančů a už u ní zůstal.

vlastně to byl normální kluk, trochu hašišák a trochu chlastal, poslouchal plastiky, janotu, velvety a dostával na kokos od buzerantský veřejný bezpečnosti, jejích pomahačů, nohsledů a v kriminále za od zasloužilejch a poctivejch kriminálních živlů. protože ho ze všech škol vyhodili a ze kterejch ne, v těch nasral na katedru, tak neměl moc na výběr a našel si tenhle flek a pak už tu zůstal, protože s mrtvejma zas tak špatně neni, do ničeho nekecaj, jenom si tak klidně leží a čekají, až je černý vrány spálí nebo až zas na ježíšův pokyn obživnou, to podle vyznání.

byl to hodnej kluk, ten magor, trochu básník, jednou se mi svěřil, že kdysi psal takový básničky, většinou o kundě a tak, v ruce měl cigáro a mával s nim, jako by chtěl tu minulost zahnat zpátky do koutů mysli, kam patří a to cigáro dělalo v tý tmavý noci žhavý čáry, vyfukovali jsme kouř, jako marnost všeho bytí, možná že nemá cenu snažit se bejt jenom zdravej, chytrej, mladej, stejně umřem, ale to jsme si nemuseli povídat, to jsme bezpečně věděli, když jsme tam tak stáli u plechovejch vrat, který nám poskytovaly jistotu chladný opory a okno na hematologii vlevo od nás žhnulo, jak se tam někdo za mikroskopem pokoušel určit krevní skupinu, asi musel, když už byly ty krevní skupiny objevený, tak to někomu museli přidělit a další duše čekaly na telefonu na tu kategorizaci, všechno to bylo v tý nemocnici pěkně pospojovaný, takový sociální a inženýrská síť, všechno se to překrejvalo, ale končilo to všechno tady u těch plechovejch vrat, natřenejch ocelovou šedou, vypadalo to jak vrata od garáže a vlastně to taky garáž byla, garáž věčnýho parkingu, takový odtahový parkoviště, kam si pro svuj auťák už nedojdeš, necháš ho tam, možná už jen smutně koukáš zpoza plotu, jestli teda koukáš, některý autority říkaj, že už nekoukáš vůbec a nikdy a bůh neni...no každopádně duši skalpelem nenajdeš, říkal Magor, že ji tam neviděl, když doktoři pitvaj...a jeden z nich je prej z toho vždycky smutnej a tak chlastá...kdyby tam bylo aspoň něco jako má kapr, taková bublina, chudák, takový představy a docent to je...no to je vidět, že vzdělání tě neochrání...od ničeho...jsem si říkali a mávali cigárem do tmavý noci, občas to byly pěkný čáry...



většinou teda on takhle povídal a já jsem mlčel a něco jsem si k tomu myslel.

nebo sem řek

– no jo.



pak magor vytáhnul placku s rumem, napili sme se a já odtáhnul vozejk zas do vozovýho parku pod chirurgií, odkud to bylo nejblíž na kritický místa, kde vznikaly mrtvoly a bylo nutný je co nejdřív odvízt k dalšímu zpracování, aby nestrašily ty živý...



a to mi přišlo typický, lidi umřou a honem rychle je odklidit, aby nám nepřipomínali naši vlastní smrtelnost, jenže ono je to vlastně jedno, jak rychle to udělaj nebo udělam já, když máš oči a nebojíš se dívat, vidíš, že je to permanentní proces, kterej se děje pořád. za tu dobu, co pozoruješ sestru, jak stele postel po zemřelym, úplně vidíš, jak jí stárne obličej. za tu dobu, co sleduješ dým z cigarety, plně vidíš, jak to cigáro umírá a jak umíráš s nim. byl jsem z toho zvláštnim způsobem klidnej. a chtěl jsem věřit, že to není otupělost, že je to přesně naopak, že mě něco vybrušuje. 



takže jsem zavážel vozejk do tmavý místnosti na konci chodby, kde svítila jedna hladová, nahá žárovka a poslouchal šustění svejch vlastních buňěk, který se opotřebovávaly rychlejc, než nemocniční pantofle a cejtil sem se vlastně moc dobře.



byl jsem tam, kde to končí. existuje něco zajímavějšího?



no možná jo, ale povídejte mi o tom.



...