Koupací den ve starobinci. resistance is futile. vol.I.

Ve starobinci jsem byl už pomalu zabydlenej a zvykal si na všechny ty nový věci související se starobou, desinfekcí a zpomalenou smrtí. Čekárna na smrt. Takový to tu bylo.

Raketa narvaná k prasknutí hibernovanejma lidma na práškách, který čekaj na probuzení, na tunel, na světlo na konci tunelu.

Ten den se slunce opíralo do oken jako kdyby je chtělo vtlačit do tmavejch místností a rozprsknout se uvnitř na tisíc paprsků do tisíce stran.

Uvnitř starobince byl ale chládek.

Masivní stěny zajišťovaly i bez klimatizace, že polovina babek bude mít na sobě svetry a přes nohy přehozený deky. Kromě tlustejch stěn to ovšem jistilo špatný prokrvování a naprostá pasivita převážný většiny chovanců.

Byl den jako ze zlata, venku chodily krásný holky a tady se z televizí díval na babky intelektuální seriál pro starší kročilý - Dallas a nějaká ženská s hlavou jak MickeyMouse tam zrovna přesvědčovala chlapíka s rozšláplym ksichtem, že nehynoucí láskou miluje Boba... babky, co dřepěly ve společenský místnosti slzely dojetím. Bob umíral a měl jenom málo naděje, ale doktor vypadal schopně a ujišťoval ženu s hlavou jak MickeyMouse, že udělá všechno, co bude v jeho silách. Prostě díl 447.

Idyla.

Bylo mezi snídaní a obědem. Ženský prováděly koupele vytipovanejch babek a dědků. Bylo to nutný jednou tejdně zařídit, jinak by se tu nedalo dejchat.

Nikdo se na to netěšil.

Většina se bránila.

Votrubu jsme museli vzít s Vaškem pod paží a když s sebou trhal a máchal rukama, klidnym hlasem jsme mu říkali.

• Nemá to cenu. Nebraňte se.
• Resistance is futile. You will be assimilated.
• Co to kecáš? - Ptá se mě Venca.
• Star trek vole. Veškerý odpor je marný. Budete asimilováni. My jsme Borg.
• Jo ták.

Votrubu to zmátlo a přestal máchat rukama.

Sestry otevřely dveře do koupelny a my s Vaškem jsme ho tam vtlačili.

Sestry za náma zavřely a my jsme Votrubu pustili.

Chvíli tam proti nám stál, svěšený ruce a ramena, prošoupaný sako na loktech a na rukávech, díra v kalhotách na koleni. Pohled zakleslej někam do dlažiček pod našima nohama. Kolem mě přeletěla moucha, ohnal jsem se, ale vyklouzla a vyletěla otevřenym okýnkem ven.

• Pane Votruba nemá to cenu.- řek po chvíli Vašek.
• Dobře víte, jak to skončí. - pokračoval.
• Nakonec se stejně budete muset vykoupat.

Neříkal sem nic. Koukal jsem malym vokýnkem ven kudy uletěla moucha, ale Votruba tudy rozhodně neuletí. Neuletí už nikam. Bude tady do smrti za malý děcko, který nemluví, chodí na pavlač kouřit a jí jenom lžící a jenom občas a postupně se změnšuje a propadá se dovnitř sebe sama a nakonec smrtka zakejve prstem, tak pojď ty holomku a sestry budou chvíli dělat, že se ho snaží oživit, ale všechny budou vědět, že odměřenej čas vypršel, to prostě poznáte, po nějaký době to poznáte a už se tolik nesnažíte. Lidskej život je sice vzácná věc, ale ve sto procentech případů končí smrtí. Nikdo to tu nepřežije. Ani jezdci na bouři, ani noční letci, ani skokani do vody, ani básníci, ani opilci v barech, ani květiny nařezaný ve vázách.

Veškerý odpor je marný.

Budeme asimilováni.

• Stuj u dveří. - řekne mi Vašek a jde k vaně, roztočí oba kohoutky a začne napouštět vanu.
• Podívejte pane Votruba, i pěnu vám tam dam.

Kurva, bude to mít jako šampaňský.

• Budete to mít jako šampaňský.

Votruba se na něj ani nepodíval a začal se pomalu svlíkat. Postavil se čelem ke zdi, kterou tvořily vyrovnaný řady bílejch kachlíčků, většina z nich s rozlezlejma pavoukama... už byly taky starý a praskaly věkem. Jako dlaždice.

• No vidíte, že to jde. - řek Venca. Byl komunikativní. Furt něco povídal. Když se zhulil, byl k nezastavení. Kamarád to je, ale je trochu blbej. Ale kdo ví, někdo jinej si zas vykládá to, že nemluvim, že sem blbej já.
• To je vono, pane Votruba, parádní teplota! Chcete do tý vany pomoct?

Votruba už byl nahej.

Viděl jsem.

Tetování na pravym předloktí. Mořská panna.

Prej byl u maríny. Za Josefa II. Asi.

Seschlou kůži, která se na břichu krabatěla.

Tělo pokrytý lupínkama starý kůže.

Život odchází. Odlupuje se. Kosti se zmenšujou. Z hlavy odpadaj vlasy.

Možná moc přemejšlim.

Votruba jde k vaně a podívá se k malinkatýmu voknu. Vidim jeho záda, trochu se třesou. Jako kdyby plakal.

Venca mu pomůže, vezme do pod paží a posadí. Voda zvolna stoupá kolem jeho vyschlejch kyčlí a zaplavuje vystouplý obratle.

Venca beze žínku, namydlí erárnim mejdlem a začne mu dřít záda.

• No není to paráda? Co vy na to pane Votruba.

A Votruba zatím chvíli čumí na svoje žlutý a zkroucený nehty na křivejch palcích a chvíli na otevřený vokno, kterym dovnitř vlítne co chvíli moucha, aby nás hned zase upustila.

Otevřou se dveře.

Dovnitř nahlídne zrzavá hlava sestry Hany a řekne s úsměvem, kvůli kterýmu bys odpustil světu všechny jeho bídný začátky i konce.

• Kluci jste šikovný, šlo to bez boje. Máte u mě velký, bezvýznamný plus.

Pak zavře dveře a Vašek se na mě podívá, zatimco zavírá kohoutky a testuje jednou rukou teplotu vody ve vaně.

• Kdyby mi radši dala. - a směje se jako kůň, takže mu vidim do huby a vlastně taky do hlavy.

Ale nesoudim tě kámo.

Zamrdej si. Užívej život. Sklať co nejvíc děvek zmákneš.

Protože jednoho dne tady budeš možná sedět ve vaně a jinej debil ti bude třít záda polosuchou žínkou a myslet na vlhkej rozkrok, zatimco ty budeš chcát do vody, protože ti právě povolila prostata a na chvíli je to zas příjemný.

Vokýnkem vlítla moucha a hned zas vylítla. Do světla.

Před náma bylo ještě deset dědků k vykoupání a celej život k přemejšlení.

...