Píseň o zemi

Tak tohle mám fakt rád. Nestává se to často, ale když se to stane, tak si to vychutnám. Jako dnes, když dostanete v noci poslední zakázku a jedete 70 km daleko za Prahu.

A pak se vracíte. Přes spící vesnice, který opravdu spí. Ne jako v Praze, ta nikdy úplně nespí. Tam se pořád někde někdo potácí ulicí, padá do vozovek, nasává v baru, úpí v ambulancích nemocnic, řídí sanitky, policejní vozy, taxíky, do toho pouliční lampy neúprosně kropí noc a nikde vlastně není tma, ani spánek, velkoměsto dýchá pořád, jen na chvíli zpomalilo dech.
Ale v těch vesničkách je tma, ticho, klid.
Projíždím vesničkami, pouštím si dobrou hudbu a přemýšlím, jak se asi těm lidem žije. Jak bych tam žil já, jakej by to byl život. Jaký by to bylo, kdyby mi patřila třeba právě tahle potemnělá zahrada a manželka a tři kluci nadšený do fotbalu. Jak jiný bych měl vnitřní boje, jak jiný vnitřní démony a běsy, anebo taky ne… třeba bych vyřezával po šichtě totemy, třeba bych chodil s Pepou a Jardou do hospody, vždycky když hraje Sparta.
Je to taková očistná lázeň. Představovat si svůj život jinde a jinak.
Nořím se do těch vesnic s kužely světla před sebou a zase z nich vyplouvám. Všímám si pěkně nasvětlených kostelíků, rodinných domků postavených před vpádem uniformity, domků, který před čtyřiceti lety vypadaly šíleně a nezapadaly do těch vesnic, ale po těch letech se staly součástí, vrostly mezi domky postavenými před sto lety a před stopadesáti lety. Čas to všechno stmelil dohromady. Obdivuju starý stodoly postavený z kamenů, který do sebe obdivuhodně zapadají, skoro jako nějaký zdi starých inckých pyramid.
Připomíná mi to, že život týhle země se odehrává i někde jinde, než v tom pražským běsu.
Připomíná mi to, že parlament, vláda, senátoři, jsou zodpovědný všem lidem týhle země.
A že se na to často zapomíná.
Připomíná mi to moje dětství u babičky na venkově. A věci, který jsem se tam naučil, setnout starou soušku, vykopat jámu v zemi a stvořit zemljanku dětských snů, rozeznávat houby, přehradit potok, ulovit rybu a pak ji zabít a litovat její smrti, podojit krávu, cítit dech toho krásnýho zvířete, ke kterýmu se chováme tak hnusně, vyšplhat se do korun stromů a být pán celýho nebe. Očesat sousedům švestky a pak dostat nařezáno. Na smrt se znepřátelit s nejlepším kamarádem a za týden si přísahat věrnost za hrob. Skákat šipky do zatopenýho lomu a dívat se pod vodou na raky.
Už se to nikdy nevrátí. Moje dětství je pryč. Teď jsem v tomhle velkým městě. Už dvacet let. Ale to nevadí. Tyhle jízdy mi to vždycky připomenou.
Nejsme to my versus oni.
A nejsou to oni proti nám.
Jsme v tom spolu.
V týhle krásný zemi.