Konec psů v Čechách

Z pražských ulic mizí sníh a my najednou zjištujeme, co všechno mělo zůstat skryto. Kromě různě pohozených obalů od tatranek, kondomů a prázdných krabiček od cigaret jsou to zejména exkrementy chundelatých domácích mazlíčků, tak zvaných psů, kteří se postupně vyvinuli z hrdého a divokého vlka, jako důsledek adaptace na lidskou slabost pro vše roztomilé. A tito mazlíčci se nám v lidských rodinách a rodech rozplemeňují, nemaje přirozených nepřítel, snad kromě snahy samotných bodrých majitelů, utopit psovská srdce v cholesterolu a tuku z výběrové šunky.

Co si budeme povídat, psi se prostě přemnožili. Je jich stále víc. Na každého obyvatele Prahy nyní připadá 1/10 psa. Nezdá se to velké číslo, ale je to zhruba sto tisíc psů. A teď si představte tu řachandu, kdyby se sto tisíc obyvatel Prahy místo do splachovacího záchodu šlo vydělat na ulici. Ráno zvednout nožku u pekařství na rohu, odpoledne se přikrčit u křoviska před základní školou a večer si přidřepnout u pouliční lampy. Představa je to sice náramně zábavná, ale důsledky by byly zničující, hlavně pro klidné spaní hlavního hygienika města Prahy. Sice by se možná našlo pár uměleckých kurátorů, kteří by na svých blozích ocenili lidový akt jako spontánní happening vyrůstající z přirozené kompulzivnosti bytí, ale byli by jistě brzy převálcováni prostšími hlasy volajími po návratu starých pořádků.

Nicméně psům jest vše dovoleno, protože se dovedou tak pěkně koukat a vrtět ocasem.

Naštěstí to nejsou jen psi, kdo se nám v Praze rozmnožili. Jezdím pravidelně na kole po jisté cyklostezce. Z jedné strany rušná silnice, z druhé městská savana. Křoviny, vysoká tráva, rumiště. Tam žijí zajíci. Uprostřed Prahy. Zvykli si dokonce na nepřehledné zástupy aut svištících kolem a chodí ukusovat čerstvé výhonky listí z nepatrných keříků, čerstvě zasazených mezi cyklostezkou a frekventovanou silnicí. Říkají si zřejmě, že z aut nikdo nevystoupí, aby si je ulovil k večeři. Dnešní homo sapiens sapiens je na to příliš chytrý a ví moc dobře, že nejlépe se loví v chladících boxech supermarketů. Nicméně před mým nehlučným kolem prchají jako o život. Den co den je jich tam víc a víc. Brzo mi jistě vlítne nějaký ten macek do drátů a uloví tak cyklistu. Budeme tak moci pozorovat obracení se potravního řetězce. Vždyť vlastně vůbec nevíme, co se z těch macků postupně vyvine, budou-li dalších pár let ukusovat stromky podél auty promořených silnic. Utvoří smečky? Zaječí gangy?

Vidím v tom jistou útěchu. Pokud se zajíci naučí lovit i psy, tak dobře jako cyklisty, a takový panelákový Pražský krysařík nebo Čivava, by pro partičku nabušených zajíců neměl být problém, mohl by i náš problém s psími exkrementy nabrat nečekaný směr. Něco jako přirozená regulace v přirozeném prostředí. Canis Lupus ( vlk obecný ) versus Lepus ( neboli zajíc ).

Ty vlku, jen počkej!

Jde o to, co pak budeme dělat s bobky po zajících. No nic, třeba se zas přemnoží sýkorky...