Díky babičko

Někdy vzpomínám na svou babičku, jako na určitej druh ochrannýho božstva. Ochrannýho božstva před rodiči, který (pochopitelně) byli taky mými bohy.

Ale když tihle bohové před jejími zraky spustili na mě litanie, babička jim klidně vmetla - Ale no tak, děti, nechte toho kluka na pokoji!

A vy si najednou uvědomíte, že rodiče nejsou jen bohové. Byli, jsou a budou pro někoho pořád dětmi.

To jsem třeba přišel zvenku. To se tak říkalo na venkově, kam jsme jezdili za babičkou, za stromy za humny, kterými se dalo prolézt až do oblohy, za hustými lesy, kde se dalo ztratit a znovu nalézt, za objevy, který byly hodny Kolumbů a sirů Francisů Drakeů.

Přišel jsem zvenku a hned dostal od mámy vyplísněno.

Seš špinavej jako čuně. Okamžitě se svlíkni a do sprchy. To snad není možný, kdo to má teď prát, dobytku!

Uklidni se Lidko.

Brzdila ji babička s úsměvem.

Tys chodila domů stejně špinavá a to sme neměli žádnou pračku. Jenom valchu.

Seděl jsem ve vaně, pozoroval pavouky a mravence, který byli zcela přirozenou součástí babiččina venkovského sídla, a odvedle slyšel mámin hlas, kterej babičce vyčítal, že podkopává její autoritu. Babiččin hlas klidně odpovídal.

Já si to pamatuju, nebyla jsi jiná, všude jsi lítala a byla jsi stejně zedraná, pořád sem to štupovala. Trocha špíny ještě nikomu neublížila.

Mami!

Dcero!

Zakřičel jsem, že je mi zima, protože docházela teplá voda v bojleru.

Byl jsem vysušen, oblečen a odveden bez večeře a večerníčku do postele. Za trest. U postele jsem měl rozečtenou verneovku, takže to žádnej trest nebyl.

Rodiče mají pořád takový absurdní představy o trestání.

Třeba zarach. Nesměl jsem ven. Kdo by se tím trápil, když má po ruce Pět neděl v balonu, mayovky a cestopisy z Afriky. Fantazie jela na pět set koní. Jsem u pramene Nilu a žízní rozhodně nehynu.

To babička četla hlavně zamilovaný romány. Měla v knihovně všelijaký romány s vášnivě líbajícími se páry na přebalech. Láska je podstata všeho. Když měla svý uděláno v kravíně a na zahrádce, dala všem králíkům a slepicím a kočkám a psovi, sedla si do křesla a četla si v nich. Občas jsme si nějaký ten román vzal a četl v něm věty: Baron jí uchopil za loket a podíval se jí zprudka do očí. Pocítila nebývalou slabost, která se každou vteřinou stávala opojnější. Miluji vás, dalo se vyčíst v očích obou. Vstoupil komorník a ohlásil hraběnku Koenigsmarkovou. Oba se zachvěli potlačovaným strachem z budoucnosti.

Možná bychom se teď všichni dohromady mohli společně zasmát naivitě a kýči a vůbec to celý shodit do koše.

No jo, jenže.

Měla taky v knihovně Švejka. Vázané vydání s ilustracemi od Lady.

Měla taky v knihovně Mistra a Markétku. Vázané vydání s ilustracemi už nevím, od koho.

Měla v knihovně Bibli.

Dvě bible.

S tím Mistrem a Markétkou pro mě přišlo prozření. Do tý doby sem četl jenom ty cestopisy a mayovky a verneovky a dobrodružný čtivo a ve škole nám pořád něco říkali o těch skutečných spisovatelích, ale mluvili o tom jako o rohlících a nikoho to nezaujalo, byla to jen látka, kterou je třeba se naučit.

A pak jsem jednoho dne vytáhl toho Mistra a Markétku.

Myslím, že jsem měl zase zaracha, protože jsem den předtím zase přišel úplně durch mokrej a špínu jsem měl za ušima a v zubech; a někde jsem se v poli posral a neměl si čím vytřít zadek, takže slipy se musely vyhodit.

Ale babička mi udělala čaj a čekalo mě dlouhý, podzimní, sobotní odpoledne a já jsem klečel u knihovny a povytáhl ten hřbet týhle knihy a zeptal se jí, o čem to je a ona se usmála a uskrla kafe a řekla.

No přeci o lásce, jako všecky dobrý knížky.

Skoro mě to přimělo zatlačit tu knihu zpátky do řady, ale zdálo se mi, že je nějak zvláštně teplá. Dobrý knihy můžou takhle působit, když obsahujou ty správný slova, známe to z Pošťácký povídky od Čapka.

Tak jsem tu knížku vytáhl a lehl si s ní na gauč.

Kdysi jsem někde četl, že by se u čtení mělo sedět, nejlíp v nějakym ušáku, po straně lampa, která se rozsvítí, když padne soumrak. Čtete a zapomenete zatáhnout závěsy. Po ulici pak chodí lidi a dívají se na vás a říkají si, vida ho čtenáře, jako kdyby ho někdo vymaloval. Já ale žádnej ušák nikdy neměl. Tak jsem polehával. Tři mušketýry jsem kompletně proležel. Desetkrát.

Tak jsem ležel na gauči a přede mnou se objevila skutečná Literatura. Věc tak dobře napsaná, že může změnit lidskej život. Ovlivnit ho na doživotí.

Četl jsem o Mistrovi, ďáblovi a nekonečný lásce, která přežije i smrt.

A přečetl jsem si ji díky babičce, ženě, která celej život tvrdě pracovala v kravíně a oblibovala si červenou knihovnu Vlasty Javořický a ze všeho nejraději seděla na zídce před domem se sousedkou, vedle nich kafáče a před nimi výhled po polí, který clonily čtyři mohutně vzrostlý duby.

Díky babičko.