Blues bílý vrány

Každou noc jsem četl nějakej román. Měl jsem pocit, že musím nahltat co nejvíc slov. Co nejvíc obrazů, tváří a pohybů, který se sebe vydávali lidi. Lidi pohybů a lidi smyslů, lidi okleštěnýho jazyka chleba a her. Lidi zmatku a zapomnění.

V prach se obrátí a nikdo si ničeho nevšimne, to je jim podobný a já jsem to pozoroval...protože

...připadalo mi, že jsem se narodil hlavně proto, abych pozoroval. A tak jsem pozoroval. Pacienty na vozejcích, co jsem tlačil, ať už živý nebo mrtvý.

Pozoroval jsem, jak pomalu přichází noc nebo den, jak přijíždějí blikající sanitky s urgentním případem, jak doktoři popobíhaj v dlouhejch pláštích a stetoskopy jim pladaj kolem krku a sestry tančí kolem stolu s tamponama na dlouhejch kleštičkách, s obvazama jako rozevlátejma šálama, jak se hrbí, jak supí, jak převalujou tlustý dědky na železnejch postelích, zatimco do místnosti padá měsíční světlo a žlutý lampy přihvizdujou...

Nemocnice měla šťávu a vůni. Měla atmosféru boje, atmosféru zoufalství, atmosféru smrti, pomalá a vlhká noc ti přisedne na hlavu a najednou to všechno cítíš, díky třem turkům bez cukru, který do sebe vpravíš v hodině psa a vlka, když máš srdce na dlani a prohlížíš ho jako drahokam, neř si ho dáš zpátky do otevřenýho otvoru v hrudi a pořád bije, boje, bije...a...

Díval jsem se z okna, jak chodí sestry do práce, lampy pomalu pohasínaly a pod nima se o sebe třely hladký stehna v punčocháčích, navoněný klíny připravený pro někoho vždycky jinýho...všechny jsem vás miloval. Každou jinak a každou tajně...a...

Seděl jsem na služebně a díval se přes zažloutlý záclony, před sebou americkej román z Paříže, to se stává, čteš si americkej román z Paříže a seš v tomhle blbym okresnim městě a musíš koukat na ženský, který ti nikdy nebudou patřit a svět se řítí kolem dvaceti čtyř dílků, jako kdyby se nemohl zastavit a on se opravdu nemohl zastavit, jenom když si přiložil cigáro k držce, tak si ho na chvíli zpomalil, když se ti zachvěly víčka a na chvíli jsi viděl zcela jasně, vždycky jen na tak malou chvíly, aby to mozek vydržel, bylo třeba žít dál a fungovat.

Není už moc co dodat.

Všechny konce jsou moc rychlý.

A kdyby se ti přece jen podařilo zastavit svět, podle toho poznáš, žes umřel...a uvidíš, jaká je to krása.