Přešlapovat na konci trubky, mačkat rádiovku a doufat?

Stačí si přečíst informační přehledy největších zpravodajských serverů. Potíže s dodávkou ruského plynu má m.j. celý Balkán, Polsko, Slovensko, Česká Republika.

Je to už takový novoroční folklór. Ukrajina se od podzimu předchozího roku dohaduje s Ruskem o cenách plynu. Cenové představy zástupců obou partnerů jsou od sebe vzdáleny ještě více než názory expremiéra Paroubka a současného premiéra Topolánka na politické dění v České republice, a to už je opravdu co říct. Obdobné tanečky ohledně ceny plynu proběhly např. v roce 2006. 

Musí nás tato politicko-finanční východní taškařice zajímat? Bohužel musí. Vzhledem ke své geografické poloze uprostřed Evropy nezbývá České republice nic jiného, než trpělivě přešlapovat na konci trubky, mačkat rádiovku a doufat, že dostane plyn, co si zaplatila za světové ceny. Nechci teď spekulovat, čí je to vina a jak dlouho bude tato situace trvat. Rovněž tak se nedomnívám, že řešením problému je narychlo nakoupit plyn od jiného dodavatele a nechat si jej poslat jinou trubkou. Na skutečnosti, že čekáme ve frontě na banány (plyn) to nic nezmění. 

Člověk by řekl, že při zohlednění těchto zkušeností, podotýkám téměř každoročních, bude o koncepci budoucího rozvoje české elektroenergetiky a potenciální výrobě elektřiny z dováženého plynu v České republice zcela jasno. Doufejme, že ano. Nicméně určitá skupina našich spoluobčanů se domnívá, že nejlepším řešením, jak splnit stanovené cíle z hlediska snížení emisí skleníkových plynů, je právě budoucí masivní rozvoj výroby elektřiny z plynu. Koncepce se liší v rozmezí 4000 až 10 000 MWe v roce 2030. 

Problém je v tom, že jsme to v energetické politice trochu překombinovali. Chceme splnit (velmi ambiciózní) emisní limity, chceme dlouhodobě držet limity na těžbu uhlí, ale zároveň nechceme budovat nové jaderné elektrárny, což se dokonce objevilo i v koaliční smlouvě tj. potažmo v oficiální politice vlády. Obnovitelné zdroje nejsou schopny vyprodukovat dostatečné množství elektřiny a úspory energií nejsou tak vysoké, jak se mnozí optimisté kdysi domnívali.  

Nezbývá nám tedy nic jiného než plyn. Ovšem, kdybychom jej mohli těžit na našich ropných polích. Ty však bohužel nemáme, takže musíme plyn dovážet. Ale je to už takový novoroční folklór... ...a jsme znovu za začátku. 

Je nejvyšší čas podívat se pravdě do očí. Ten, kdo počítá s budoucím rozvojem české energetiky na bázi dováženého plynu, je velmi naivní a hraje riskantní rusko-ukrajinskou ruletu o dodávky strategické energetické suroviny.  

Má tato zapeklitá situace nějaké řešení? Jistěže má. Co takhle přehodnotit stávající politická stanoviska a vsadit na rozvoj české jaderné energetiky? Neobstojí argumentace, že i v tomto případě budeme závislí na Rusku kvůli dodávkám jaderného paliva. Elektrárna Temelín je příkladem toho, že můžeme používat palivo jak z USA, tak i Ruska. Nehledě na to, že z technického hlediska není problém zajistit si jaderné palivo na mnoho let dopředu, což se o plynu rozhodně říci nedá. 

Petr Nejedlý