Cestou zelenou k Hinkley Point

Evropská komise schválila systém podpory britské jaderné elektrárny Hinkley Point. Zelení jsou prý zděšeni. Mají krátkou paměť, protože ke státní podpoře sami dláždili cestu.

Evropská komise ve středu 8. října oznámila výsledek šetření konstatující, že britský systém garantované výkupní ceny elektřiny “Contract for Difference” (CfD), zamýšlený pro podporu výstavby a provozu dvou bloků jaderné elektrárny Hinkley Point C v hrabství Somerset, je v souladu s legislativou EU. Připojuji dovětek, že v rámci CfD bude při poklesu tržní ceny vyráběné elektřiny pod garantovanou cenu doplácen rozdíl cen investorovi ze státního rozpočtu, v opačném případě bude investor doplácet rozdíl cen britské vládě. Cílem této podpory je zajistit na turbulentním energetickém trhu investorovi natolik vysokou míru jistoty návratnosti investice, že bude ochoten novou elektrárnu vybudovat. 

Konečné rozhodnutí Komise nakonec padlo po 11 měsících jednání, přičemž Britové museli modifikovat svůj původní návrh. Komise sice odsouhlasila původně navrhovanou garantovanou výkupní cenu 92,5 GBP/MWh po dobu 35 let, ovšem v případě řekněme nepřiměřené budoucí výhodnosti investice bude muset investor odevzdávat 60% ze zisku nad úředně stanovenou horní hranici návratnosti ve výši 13,5%, a to s platností po celou dobu životnosti bloku, tj. 60 let. 

Rozhodnutí Komise bylo přijato s velikou nelibostí ze strany environmentálních hnutí a nevládních organizací. Britští Greenpeace označili rozhodnutí komise za „loupež století“ a svoji mediální polívčičku si přihřála i Evropská průmyslová fotovoltaická asociace (EPIA). Mimo standardních hysterických výlevů na téma smrtelného nebezpečí jaderné energetiky zazněly dva racionální argumenty, které stojí za zaznamenání. Za prvé, že garantovaná cena dosahuje přibližně dvojnásobku tržní velkoobchodní ceny elektřiny na britském trhu. Za druhé, že doba trvání podpory pro jaderný projekt výrazně časově přesahuje podporu projektů obnovitelných zdrojů (OZE). 

Před diskuzí prezentovaných námitek je vhodné připomenout několik událostí a souvislostí z nedávné minulosti. Především proto, že určitá část (nejenom britských) nevládních organizací vykazuje velmi selektivní a velmi krátkou paměť. 

V roce 2008 přijala Velká Británie zákon o klimatických změnách (Climate Change Act). Spolu s obdobným zákonem státu Jižní Austrálie z roku 2007 se jednalo o první zákony tohoto druhu na světě. Ministerstvo energetiky prezentovalo hlavní cíle zákona: zavést systém hospodaření s uhlíkem jako ekonomickou komoditou, podpořit transformaci britské ekonomiky na nízkouhlíkovou a demonstrovat vedoucí postavení Velké Británie v oblasti ochrany klimatu. 

Veřejná diskuze předcházející schválení zákona byla vynikající příležitostí pro mediální exhibici nejširšího spektra environmentálních organizací a celebrit. Vzhledem k výše uvedenému výroku o „loupeži století“ zdůrazňuji velmi aktivní spoluúčast britských Greenpeace. Organizace Friends of the Earth spustila rozsáhlou „Big Ask Campaign“, ve které voliči bombardovali své poslance žádostmi a peticemi na podporu stanovení těch nejpřísnějších emisních cílů. Právě mediální aktivity environmentálních organizací s následným tlakem veřejnosti vedly vládu k přehodnocení beztak velmi ambiciózního původního cíle ve výši 60% (snížení emisí do r. 2050 oproti r. 1990) na formulaci ještě tvrdšího cíle ve výši 80%. 

Po schválení zákona začali vládní úředníci pracovat na jeho naplňování, což je ostatně na rozdíl od jiných zemí dlouhodobě zavedeným britským zvykem. Formulace nejtvrdšího možného emisního cíle ze strany britských daňových poplatníků lze ve smyslu environmentální propagandy vykládat tak, že na zeměkouli neexistuje vážnější hrozba než hrozící klimatická změna. Chudoba a negramotnost třetího světa, nedostatek čisté pitné vody, infekční nemoci, války v Africe a na Blízkém východě a další – všechny tyto „morové rány“ blednou ve srovnání s hrozící změnou klimatu. Takže Velká Británie logicky musí napřít všechny svoje síly a ekonomické zdroje na snižování uhlíkové stopy. Budiž. Hlas lidu, hlas boží – a nyní je tedy nutné vůli lidu naplňovat konkrétními činy. 

Úředníci tedy vytvořili systém tzv. „uhlíkového rozpočtování“, který pro jednotlivá období stanovuje maximální množství emitovaných skleníkových plynů s tím, že vláda má povinnost pravidelně předkládat parlamentu návrhy opatření k naplnění stanovených emisních cílů. Národní souhrnné cíle jsou následně rozpracovávány pro jednotlivé sektory národního hospodářství, samozřejmě včetně energetiky resp. v tomto článku diskutované elektroenergetiky, která je významným producentem skleníkových plynů. Je zřejmé, že velmi tvrdý souhrnný emisní cíl za celé národní hospodářství se musel odpovídajícím způsobem promítnout do struktury elektroenergetického mixu. Podle vládních analýz bude nutné do roku 2030 vybudovat 60 GWe zdrojů, z toho 35 GWe OZE. Zastoupení 35 GWe v OZE je ohromné číslo a environmentální kruhy rozhodně nemohou tvrdit, že vláda snad rozvoj OZE nepodporuje. Nicméně OZE nejsou technicky ani ekonomicky všespasitelné, takže v rámci zbývajících 25 GWe vláda počítá s „významným zastoupením“ nových jaderných elektráren. V současné době se hovoří o nové výstavbě pěti lokalitách a celkovém instalovaném výkonu 16 GWe v horizontu okolo 2030. 

Jedním z významných důvodů potřeby budovat nové jaderné zdroje je skutečnost, že britský jaderný program se opírá o elektrárny zprovozněné v 80. letech minulého století a ze stávajících 16 bloků o celkovém výkonu 10 GWe by byly podle stávajících předpokladů po roce 2024 provozovány pouze 3 a ostatní odstaveny z důvodu vypršení projektové životnosti. Jinými slovy, pokud Britové myslí vážně snižování emisí skleníkových plynů, musí spolu s rozvojem OZE restartovat i jaderný program. V tomto případě je tedy nutné najít investora a dohodnout s ním takové podmínky, aby byl ochoten elektrárnu postavit. V případě Hinkley Point byly tyto podmínky dojednány ve formě CfD s cenou 92,5 GBP/MWh po dobu 35 let. 

Nyní se konečně můžeme vrátit k diskuzi výše uvedených racionálních argumentům vůči CfD pro Hinkley Point. Vzhledem k selektivnímu vidění světa environmentálních organizací je vhodné doplnit informaci, že v souladu s Climate Change Act koncipovali Britové CfD pro všechny nízkoemisní technologie. Podle vládního Contract for Difference – Draft Allocation Framework jsou pro období 2014/2015 rovněž stanoveny garantované ceny pro vybrané OZE technologie. Namátkou uvádím následující:

• vlnové a příbojové elektrárny: 305 GBP/MWh
• vítr offshore: 155 GBP/MWh,
• geotermální elektrárny: 145 GBP/MWh,
• fotovoltaika >5MW: 120 GBP/MWh,
• biomasa: 125 GBP/MWh,
• vodní elektrárny 5-50 MW: 100 GBP/MWh
• vítr onshore >5MW: 95 GBP/MWh
• energetické využívání odpadů: 80 GBP/MWh

atd.

Jinými slovy, pokud chce vláda snižovat emise skleníkových plynů při výrobě elektřiny podporou OZE a jádra, musí platit. 

Délka platnosti CfD po dobu 35 let byla intenzivně diskutována již při jednání britské vlády s investorem. Projektová životnost nové jaderné elektrárny činí 60 let. Je zřejmé, že ve srovnání např. s FVE s projektovou životností 20 let musí být dohodnut podstatně delší časový horizont CfD, aby byla zajištěna dostatečná míra jistoty pro investora. Ze strany environmentálních organizací je samozřejmě argumentováno, že každá delší generace FVE resp. obecně OZE může být výrazně lepší než ta předchozí, z důvodu úspor investičních nákladů z rozsahu a technologického pokroku, takže za 30-40 let bude elektřina v OZE vyráběna prakticky zadarmo. Ekonomičtí poradci nepochybně vyjádřili vládě svůj názor na budoucí snižování měrných výrobních nákladů z OZE. Techničtí poradci nepochybně poskytli doplňující informace o problematice stabilizace elektrizační soustavy, úloze systémových konvenčních elektráren a dynamickém působení výroby z OZE. Britská vláda se nepochybně nerozhodovala snadno - výsledkem je však podpis CfD s uvedenou cenou a dobou trvání. Zde mohu pouze konstatovat, že tuto otázku s definitivní platností rozhodnou až příští generace. 

Jinými slovy, pokud chce vláda dlouhodobě snižovat emise skleníkových plynů při výrobě elektřiny a přesvědčit investora o dlouhodobém zajištění ekonomiky projektů, musí dlouhodobě platit. 

Toť vše, co jsem považoval za vhodné čtenářům sdělit, pokud dříve či později v mediálním prostoru narazí na informace o spiknutí britských a francouzských energetických monopolů a komplotu s britskou vládou v případě jaderné elektrárny Hinkley Point. Paradoxně lze informace v tomto smyslu očekávat z kruhů, které v létech 2006-2008 formulovaly ty nejgrandióznější cíle, plány a vize na snižování emisí. 

A permanentní bojovníci za lepší zítřky? Bojovníci proti změnám klimatu a proti jaderné energetice? Ti se budou muset konečně rozhodnout, čeho se více bojí, zda emisí skleníkových plynů nebo jaderných elektráren. 

(Psáno pro blog.iDNES) 

Petr Nejedlý