Cesta EU k budoucnosti bez uhlíku

Evropská komise počátkem března oficiálně představí dokument „Cestovní mapa pro přechod k nízkouhlíkové ekonomice do roku 2050“.

V roce 2007 přijala Evropská rada závazek snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů o 20%, případně o 30%, pokud se k obdobnému závazku přihlásí i další světoví znečišťovatelé – především USA a Čína. Dalším kulatým závazkem k roku 2020 bylo zvýšení podílu výroby energie z obnovitelných zdrojů na 20% a nepovinný směrný ukazatel zvýšení energetické efektivity rovněž o 20%. 

V říjnu 2009 vrcholní představitelé členských států EU oficiálně přijali argumentaci Mezivládního panelu OSN ke změně klimatu (IPCC) o nutnosti radikálního omezení emisí skleníkových plynů z důvodu odvrácení bezprostředně hrozících nevratných klimatických změn s ničivými globálními dopady a odsouhlasili si velmi ambiciózní cíl snížení emisí skleníkových plynů do roku 2050 o 80-95% v porovnání s referenčním rokem 1990. 

Zmiňovaná „cestovní mapa“ má formulovat konkrétnější představy administrativy EU ohledně dosažení prezentovaných emisních cílů. Je zřejmé, že požadavek na snížení emisí skleníkových plynů v roce 2050 na pouhou pětinu oproti roku 1990 má ohromný dopad prakticky na všechny sféry života společnosti, zejména na energetiku, průmysl, dopravu a zemědělství. Ať si namáhám paměť sebevíc, nevybavuji si úkol takového monstrózního rozsahu, který by EU musela ve své historii řešit. 

Zaměřím-li se na sféru svého profesního zájmu, tj. elektroenergetiku, tak mohu konstatovat, že v tomto sektoru se předpokládá totální redukce emisí skleníkových plynů v následujících čtyřiceti letech. Do roku 2030 mají být v tomto sektoru sníženy emise o 54-68%, k roku 2050 o 93-99% (!).  

Prostředkem k dosažení tohoto cíle má být přechod energetického mixu na „nízkouhlíkové technologie“ výroby elektřiny. V materiálu jsou jako příklad zmiňovány následující:

• spalování fosilních paliv, myšleno však téměř výhradně ve zdrojích s implementovanou technologií zachycování a ukládání uhlíku CCS (Carbon Capture and Storage)
• obnovitelné zdroje
• jaderná energetika

A zde končí končí environmentální teorie autorů dokumentu a začíná technická praxe, ke které si dovolím připojit několik poznámek.  

Země EU resp. ENTSO-E vyrábí v současné době (statistika za r. 2009) více než polovinu elektřiny spalováním fosilních paliv. Technologie CCS, které mají mávnutím kouzelného proutku udělat z fosilních paliv „nízkoemisní zdroj“, jsou čítankovým příkladem střetu „uhlíkové ideologie“ s fyzikální a technickou realitou. Čtenáři mohou ve starším autorově textu nalézt nástin důvodů, proč se část veřejnosti, která utrpěla technické vzdělání, vyjadřuje velmi skepticky o možném budoucím masivním rozšíření a vůbec o technické a potažmo ekonomické smysluplnosti této technologie (zde). Nicméně podle materiálu by se technologie CCS měla po roce 2035 rozšiřovat v rámci EU opravdu v masivním měřítku. 

Obnovitelné zdroje (OZE) jsou evergreenem dnešní doby. Myslím, že i technikou naprosto nedotčení čtenáři tuší, že skutečně masivní „celoevropské“ nasazení zdrojů vyrábějících elektřinu v bezprostřední závislosti na přírodních vlivech a nikoliv podle potřeb a požadavků odběratelů s sebou nese technické potíže. A zřejmě nebudou překvapeni ani přímou úměrou mezi zvyšujícím se podílem těchto zdrojů a potížemi. Ačkoliv v posledních dvou dekádách došlo k naprosto bezprecedentnímu rozvoji OZE (především vítr a fotovoltaika), tak v rámci EU resp. ENTSO-E jsou největším OZE stále vodní elektrárny se svým cca 13% podílem na výrobě elektřiny, přičemž na všechny ostatní OZE dohromady připadá cca 7%. Lapidárně řečeno, podíl OZE na výrobě elektřiny je relativně malý, zato potíže jimi způsobené jsou veliké. Nicméně dnešní (elektro)technika je na takové úrovni, že lze podíl OZE v energetickém mixu zvýšit, a to dokonce výrazně. S dodatkem, pokud to ovšem někdo (EU, členské státy, spotřebitelé) budou ochotni platit. 

A nyní se dostáváme k jaderným elektrárnám, které v současné době vyrábí zhruba 30% evropské elektřiny. Chcete-li „nízkoemisní“ či „bezuhlíkové“ elektřiny. Pokud se vrátíme k úvodní informaci o snížení emisí z výroby elektřiny o 93-99% k roku 2050, velmi diskutabilnímu „přínosu“ technologie CCS a relativně malému podílu OZE na vyrobené elektřině, musíme dojít k pouze jedinému závěru. A tím je výrazné posílení zastoupení jaderných elektráren v budoucím energetickém mixu. Ostatně nedávné prodloužení provozu jaderných elektráren v Německu je jedním z příkladů, že i v zemi OZE zaslíbené neprobíhá jejich rozvoj tak rychle, jak „předepisují“ ambiciózní cíle snižování emisí. 

Je zřejmé, že tento program je podmíněn investicemi bez nadsázky gigantického rozsahu. Podle materiálu by měl být na tyto účely každoročně navýšen investiční rozpočet 19% HDP EU o dalších cca 270 miliard eur (tj. 1,5% ročního HDP EU), výdaje na výzkum v následující dekádě o celkem 50 miliard eur, roční výdaje na CCS by měly činit 10 miliard eur. Na druhé straně by díky zvyšování energetické efektivnosti a rozvoji OZE měly náklady na paliva klesat o 175 až 320 miliard eur ročně. Mám-li vyjádřit svůj laický ekonomický názor, tak materiál prezentuje celý projekt tak, že na něm „nelze prodělat“. 

Na závěr si dovolím vyjádřit osobní názor k prezentovanému tématu. Jedinou smysluplnou cestou k budoucí „bezuhlíkové“ ekonomice EU je postupná záměna dožívajících fosilních zdrojů za zdroje jaderné, a to včetně energetického sektoru výroby tepla. A slovem „postupná záměna“ chci naznačit, že celý proces bude trvat zřejmě mnohem déle, než si představují úřednici Evropské komise. Nedomnívám se ani, že technologii CCS čeká tak zářivá budoucnost, jak je v materiálu prezentována. Rovněž podíl OZE na budoucím energetickému mixu bude i přes setrvalou politickou podporu výrazně menší, než si mnozí horliví zastánci zřejmě představují, přičemž důvody jejich omezeného rozšíření budou jak fyzikální, tak i ekonomické povahy. 

Rovněž je zřejmé, že cesta EU k budoucnosti bez emisí skleníkových plynů bude dlážděna desítkami bilionů eur, které budou muset konec konců zaplatit obyvatelé členských států ze svých daní. A otázka zní: opravdu budou chtít budoucnost bez uhlíku platit? 

(Psáno pro blog.iDNES) 

Petr Nejedlý