Rozkoše cestování po Evropě aneb zápisník z druhé norské výpravy - díl 1.

Celník neomylně sahá po petce. „To je voda…?“ Zatřese s ní, otevře a přivoní. „To není voda. Takže máte ještě nějaké takové lahve?“ zatřese znovu petkou nám přímo před očima. „Takže všechna bagáž ven z auta!"

Den první

   Ani ne po půl roce mířím opět na norský ostrov Ekkilsoya na ryby. Chlapci mě v květnu varovali, že je to návyková záležitost a měli pravdu! 
Vyjíždíme z Čech ve třech. Čtvrtý člen dorazí později letecky. Esmeralda je napěchovaná po střechu - bedny, pruty, batohy... Na Rujáně nás vítá vichřice, všude lítá zvířený prach a na pumpě nám odmítli 500 eurovku… a to je teprve začátek.
   V Sassnitz v přístavu nás policista odstavuje ke kontrole. Jsou tu na nás celkem tři. Jednomu předáváme pasy, druhý obchází auto, nahlíží do přihrádek a třetí střílí otázky. „Kam jedete? Na jak dlouho jedete? Cigarety, alkohol, nože?“  Vytahujeme bedny s rybářským náčiním a ukazujeme nože. „Nějaký skládací nůž?" ptá se ještě. Vytahuji z kapsy od kalhot miniaturní Victorinox. Snad to nebere jako provokaci... Nože máme v pořádku.  Kuřáka vezeme jen jednoho, takže také v cajku. Jen ta meruňka v lahvi od minerálky asi neměla být… Celník neomylně sahá po petce. „To je voda…?“ Zatřese s ní, pozoruje kapalinu, otevře a přivoní. „To není voda. Máte ještě nějaké takové lahve?“ zatřese znovu petkou nám přímo před očima. Takže všechna bagáž ven. V autě zůstaly jen polystyrenové bedny na ryby. Logicky prázdné, když tam teprve jedeme, že... Naštěstí v báglech opravdu žádné lahve nemáme. A ty prázdné bedny vidět nechtěli... Jsme tedy propuštěni. Rozházená zavazadla rychle zpět a rychle pryč! Nalodili jsme se na trajekt a těšili se, že nás čekají čtyři hodiny relaxace cestou do švédského Trelleborgu za jemného kolébání mořských vln…
   Na moři vlny. Velmi velké vlny. Tak velké vlny, že po palubě nutno chodit s námořnickou rozvahou a námořnickou chůzí.  Trajekt poskakuje na rozbouřeném moři a třese se, jako když jsou v letadle turbulence. Až na to, že nejsme přikurtováni pásy k měkkým polstrovaným sedadlům, ale nadskakujeme na tvrdých židličkách, kterým nějaký zlomyslník přimontoval nepohodlné a tudíž nepoužitelné ocelové područky. Tak tomu říkám relaxace!  Z trajektu vyjíždíme za tmy a deště. Projíždíme Švédskem, kolem třetí ranní stavíme na odpočívadle a do šesti spíme.

Den druhý

   Snídaně v Arvice na pumpě a problém s autem… Esmeralda při určitých otáčkách začíná podivně vibrovat. Kontrola tlaku v pneumatikách a jedeme dál. Ale vibrace zesilují… Telefonická konzultace s mechanikem. Vypadá to na poloosu. Dojedeme s tím? No otázka zní kam? Za sebou máme 1300 km a před sebou ještě asi 650. Volíme kratší variantu. Zkusíme dojet do kempu a tam požádáme o kontakt na nějaký servis. Nebo ještě jedna možnost tu je - poslední člen výpravy přiletí za tři dny letadlem. Mohl by poloosu přivézt… Takže jedeme dál.
   Prší. Přejíždíme švédsko-norské hranice. Z kukaně na celnici nikdo ani nevykoukne. Ale takhle hladce nám to projít nemá... Po deseti kilometrech za námi zabliká modrý maják v civilním autě. Celní kontrola a opět klasické otázky: Odkud jedete? Kam jedete? Na jak dlouho jedete? Kontakt na ubytování? Cigarety, alkohol? Otevřít zavazadlový prostor.
„Vezete nějaké české pivo, třeba Staropramen?“ ptá se celník.
„NEE! Staropramen ne!“ Ozvu se dotčeně. Plzeňačka a Staropramen, pfff! „Plzeňský Prazdroj vezeme!“ 
Celník chvíli kouká do kufru.
„A jaké ryby chytáte?“ ptá se nakonec.
„Makrely, tresky, polaky…“ lovíme v hlavě anglické názvy ryb. Zdá se, že je s odpovědí spokojený. Nakonec poděkuje, rozloučí se a můžeme pokračovat. Hmmm... Pohodové cestování Evropou?  Kdeže loňské sněhy jsou!
   Takže jedeme dál. Pomalu, ale jedeme. Esmeralda chvílemi vibruje, chvílemi jede hladce. Modlíme se, aby poloosa vydržela. Ještě nikdy jsme neměli takovou radost, že rychlost na silnicích v Norsku je většinou 80km/h  a bývá místy omezená na krásných 60 či 50!  Ale před námi je ještě 300 km. A několik tunelů... V autě by se napětí dalo krájet, v tunelech je téměř hmatatelné. Děláme přestávky častěji a kontrolujeme, jestli poloosa drží. Ještě 100 km. Venku už tma, prší. V zásobníku CD přehrávače naskočil disk od kamaráda s názvem: "Pro účastníky zájezdu, když budou potřebovat dobít energii". Tak to jsi, Pájo, trefil přesně! Ještě jsme nepotřebovali tak moc dobít, protože únava už doléhá a ještě zbývá 20 km. 10...5... To už bychom ušli pěšky. Nakonec parkujeme v kempu vedle naší chatičky. Jsme tu! Jaká úleva! Ale na pozadí myšlenek hlodá jedna neodbytná, a to, jak se odtud dostaneme zpět domů...