Jak jsem vzala na milost Cortanu

Znáte Cortanu? Ještě ne? Cortana je virtuální asistent, který je součástí operačních systémů od společnosti Microsoft. Na základě hlasových povelů umí pracovat s plánovacím kalendářem, otevírat aplikace, posílat e-maily, SMS,atd.

   Můj syn je vynikající angličtinář. V angličtině se mu nemůžu rovnat. On to ví a často si dělá legraci z mého nemožného přízvuku. S němčinou je to trochu horší. Takže k jeho velké nelibosti ho občas zkouším z německých slovíček, i když mu táhne už na patnáct let. Sedím u něho v pokoji a pálím po něm slovíčka z učebnice: „Daleko, postel, zahrada, Der Bett, lange, cool… "    
     Najednou se z reproduktorů jeho počítače, který zapnutý téměř nepřetržitě, ozve pípnutí.
„Mami, spustila jsi Cortanu.“
„Cože jsem?“
„Něco jsi řekla a ona zareagovala. Teď ti odpovídá.“
„Proč mi odpovídá? Já se jí na nic neptala. Ptám se tebe na slovíčko cool.“
„Neříkej to! Zase jsi to spustila.“
„Hele, jak to, že to máš aktivovaný? Víš, jak je to nebezpečný? Odposlouchává, shromažďuje o tobě údaje a odesílá to bůhví kam! A ke všemu teď odposlouchává mě! A to si fakt nepřeju! Přeju si, abys přeložil cool!“
Umělá inteligence opět zareaguje a pípne.
„Shut up!“ zařvu směrem k mikrofonu.
„Mami, to nemůžeš!
„Jo? Fakt nemůžu?“ směju se. „Shut the fuck up, Cortana!“ pronesu a na výslovnosti si dávám opravdu záležet.
„Ne! Ty jsi hrozná! Vždyť ji urážíš!“ úpí syn a rve si patku.
„Kašlu na tvou uraženou Cortanu! Takže přeložíš mi to konečně?“
„Chladný, stejně jako v anglině,…“ odpoví syn. Vzápětí se ale obrací k počítači a omluvným tónem cosi vykládá do mikrofonu. Zřejmě se té potvoře omlouvá za svou nemožnou paranoidní matku.
    Ano, jsem hrozná a zamrzlá. Jsem nedůvěřivá k těmto sledovacím a odposlouchávacím zařízením. Ve svém mobilu mám zakázané úplně všechno. Žádné tělesné senzory! Ani polohu nezapnu! Nikdy! Ani kvůli navigaci! A nechci nic mít s androidkou jménem Cortana!
    „Tak dál,“ máchám učebnicí, dostávám hlad. Ještě nám zbývá asi dvacet slovíček. „Možný,“ štěknu.
„Nevím.“ trucuje syn.
„Hele, dělej, nebo budeme dneska bez večeře!“
Ticho. Krčení ramen. Drzé pohození patkou.
„Tak se zeptej tý svý nádhery!“ ukazuju na monitor. „Třeba ti poradí!“
„Hi, Cortana! How to say: possible in German?“ promluví hlasem, který jakoby nepatřil mému synovi. Jeho přízvuk je bezchybný.
„Möglich,“ ozve se z reproduktoru.
„Möglich,“ odpoví syn jako ozvěna umělé inteligence a doprovodí to obzvláště vzdorovitým zatřepáním patky.
    „Umí německy!“ zaraduju se a dostávám nápad! Spolknu hrdost i fóbii z odposlechu. Když je tak chytrá, může syna z německých slovíček zkoušet ona!
    „O.K., Cortana,“ nakloním se k mikrofonu a nasadím medový hlas. „How to say: I am sorry in German?“