Druhá vlna

Ve Women´s Wear Daily píšou, že v karanténě má přednost pohodlné oblečení a legíny prý jsou nové džíny! Tak to ať vykládají americkým celebritám!

   Je to tu zas! Uzavírání, omezování, utahování. Šroubů, opasků, oprátek. Ale hlavu vzhůru, řekla jsem si, když v říjnu zavřeli školy... Hospody... Obchody... A nakonec nás všechny doma. Hlavu vzhůru! Tentokrát už vím, do čeho jdu. Tentokrát se ale musím mnohem víc hlídat a vše dokonale zorganizovat. Vytvořím si režim a díky tomu propluju druhou vlnou se zenovým klidem a andělskou vyrovnaností. Nesmím dopustit, abych zase upadla do depresí jako na jaře! Mám přece zodpovědnost za to dítě ubohý - patnáctiletý… Musí se učit na přijímačky! A já mu musím dodat optimismus a být pro něho oporou. Velmi pevnou oporou! Tudíž se nemůžu hroutit z každého vládního opatření.

       Nemůžu se po večerech přežírat a bezuzdně popíjet. Protože ty kilogramy, které mi přinesla první vlna… Fuj! V létě to šlo, schovala jsem je pod volný šatičky. Jenže zima na krku, teploty klesají a já se vejdu právě jen do jedněch jediných džín! A krámy zavřený!
    Ve Women´s Wear Daily sice píšou, že v karanténě má přednost pohodlné oblečení a legíny prý jsou nové džíny! Tak to ať vykládají americkým celebritám! Kromě toho, zimní kabátek mi taky nejde dopnout… Takže žádný deprese, ale vyvážená strava, dlouhé procházky, jóga, meditace, otužování a sport!
    Zatím se mi velice daří! Vyvařuju zdravé domácí pokrmy, nakládám zeleninu do kvašáku, namísto vína po večerech popíjím kombuchu… Už žádné objednané pizzy, tučné omáčky a knedlíky. A za dva týdny mám dole celé půl kilo! Jsem dobrá!

   Na syna křičím co nejméně. Naslouchám mu, povzbuzuju, pozitivně motivuju. Co zavedli výuku online, je jakýs takýs řád i v učení. Oproti jarnímu chaosu je to brnkačka! Vidíte? Půjde to! 

    A nerozhodí mě mimořádná opatření na úřadech, nerozhodí mě zavřený penzion, odkládané pracovní schůzky, nezaplacené faktury ani permanentně nasraný partner! Dělám to pro dítě, jsem v pohodě. Jsem vyrovnaná. Jsem…
    „Mami, můžu ti něco říct?“ Tmavé oči, tolik podobné mým, se na mne upírají. Děti jsou jako naše zrcadla. Jako náš vlastní odraz v hladině jezera. A má hladina je dnes klidná...
„Copak je? Děje se něco?“ snažím se o líbezný hlas víly Zvonilky.
„Mami, nerad ti to říkám, ale zdáš se mi v poslední době ještě nervóznější než jindy…“