Palubní deníček z norské výpravy: Část 6. Dálkově řízená Taša

   Když dorazila druhá část výpravy a přivezli nám zapomenuté vysílačky, nastalo mezi muži při vybalování neobyčejné vzrušení. Usmívám se jejich nadšení. To ale ještě netuším, že budu taky muset vysílat. Přesněji řečeno, přijímat...

   Ta radost v očích chlapů, když sedí u stolu a ono to funguje a vysílá i přijímá! Nová hračka jde z ruky do ruky. Všichni si to musí vyzkoušet, nastavit správné frekvence...
„Jdi za dveře, tady se to tluče!“
„Tady orel, slyšíš mě?“
„Slyším tě výborně!“ Vysílačky chrochtají, chlapi se střídají za dveřmi a já se bavím. Ale něco mi říká, že ne na dlouho.
„Tady máš vysílačku, když budeš na souši, budeš základna. Měj to pořád u sebe, pořád!“
„Ale já se chtěla jít osprchovat a umejt si taky jednou ty vlasy…přece si to nevezmu do sprchy...“
„Je to vodotěsný!“ Námitka se nepřijímá. Jsem tedy základna.
    O něco později...
„Základno, základno, tady vydra, slyšíme se?“
„Základna slyší.“ Umytá a vyfoukaná.
„Máme ryby, udělej strouhanku...“ Zásoba strouhanky byla totiž od počátku malá, zatímco poptávka po řízcích velká. Nechali jsme tedy ztvrdnout jednu místní bagetu, zbývalo jí nastrouhat. Vyhrnu si rukávy a jdu na to...

   Ale za chvíli už další zachrochtání: „Základno, vracíme se, dej vodu na grog…“ Hmmm, tak to by stačilo! Hledám tlačítko OFF. A příště budu vydra já a objednám si u základny vysílačkou grog!