Palubní deníček z norské výpravy: Část 4. Ryba

Po úvodních přípitcích předpokládám, že zalezeme do peří a dospíme alespoň část spánkového deficitu z cesty. Ani omylem!

   „Musíme ti hned ukázat fjord!“ To znamená: už nemůžeme čekat ani minutu a nutně musíme vyjet na ryby. Takže do rybářského a hned na moře. Je zima, poprchává. Brázdíme fjordem,  já pomalu poznávám, kde je maják, krabí zátoka, skála jménem U poblitýho... Počasí rozhodně není ideální a U poblitýho to dost houpe. Dostanu do ruky prut (bílej dámskej :-) ), s hezkou duhovou návnadou a prej: Nahoď! Hop...háček se mi zachytil za rukáv.
„Hmm, tak to zatím nech jen tak volně klesnout podél lodi...” Nechám tedy návadu klesat.
„Co brzda, máš povolenou?”
„Já mám nějakou brzdu? Kde, proboha?...” Zakoulení očima následuje trpělivá ukázka manipulace s brzdou a vůbec s celým navijákem, který mi zatím navíjí úplně jinak, než by měl…
„Až ti to ťukne o dno, tak navineš tak o metr zpět.”
„Jak hluboko je dno?”
„Tady 30, jinde třeba 6 m.”
„A jak to mám asi poznat... ?” Ale zkouším to a  za chvíli už mi něco tahá za vlasec. Ryba...?  Zaseknu, navíjím a na háčku se třepe malá oranžová, skoro zlatá, rybka. Opatrně jí vyvlíknu háček z tlamky, dám jí pusu (na tlamku) a pouštím jí zpět do vody s přáním:
„Pro příště se vyhýbej gumovým duhovým návnadám, zlatá rybko!"