Cesta k neziskovému sektoru

Stalo se mi to někdy v červnu loňského roku. Ten pocit, že je třeba něco udělat, byl tak velmi neodbytný, že jsem se ho nemohla zbavit jinak, než něco udělat...

Českem v té době otřásala aféra Šmejdi. Reportáže, dokumenty, petice... Napříč všemi sdělovacími prostředky. Nešlo tomu uniknout. Plné sály lidí převážně důchodového věku, zboží pochybné kvality, kosmické ceny. Nátlak, vydírání, oblbování. Už samotné titulky v médiích stačily k tomu, aby to člověka zvedalo ze židle, slabším jedincům pak zvedalo žaludek.

Začalo to židlí.  Žaludek se přidal ve chvíli, kdy se to dotklo rodinných příslušníků. Slibovaný výlet, občerstvení či salám zdarma se nekonal. Namísto toho finty šmejdů... Moment! Řekla jsem výlet?  Něco mě osvítilo: Tady něco chybí! Tady něco  chybí lidem. A pokud něco chybí lidem, mohla by po tom být poptávka. Mohla by to být díra na trhu.  Páni! Já vždycky toužila objevit díru na trhu! Uspořádat pro seniory výlety, koncerty, setkání.... Hlava začala horečně kalkulovat, ale za chvíli rychle vychladla.  Po sečtení nákladů na dopravu, občerstvení , vstupenky  totiž vypočítala cenu, za kterou si senior hodně rozmyslí, zda někam vůbec pojede.  Má hlava! To nemůže fungovat. Jak to jen ti šmejdi dělají? Tržně to tedy zřejmě nepůjde. Takže co třeba neziskový sektor?
Založit neziskovou organizaci v loňském roce znamenalo nastudovat legislativu platnou, už neplatnou i tu teprve připravovanou. Znamenalo to vymyslet název, náplň, formu. Znamenalo to přemluvit dalších šest lidí, aby do této akce šli se mnou a uvolili se obsadit místa dozorčí a správní rady.  Znamenalo to spoustu papírů, potvrzení, prohlášení a razítek.
Tímto bych chtěla poděkovat všem šesti statečným! A jmenovitě Helčo, Emo, Jiří, Matouši, Pavko, Adame, děkuji, že v tom jste se mnou!