„Park je část města nebo krajiny, ve které se nachází udržovaná zeleň. Funkce parku je především estetická a relaxační, lidé se do parku chodí procházet nebo jen posedět, děti si v parcích hrávají.“ (Wikipedie)
Chodívám každý podvečer na procházku do parku a vyvenčit své psí miláčky. Teď na jaře to bývá obzvlášť krása - kochám se vůní větru protkanou svěžestí trávy a právě vyrašeného listí na stromech, poslouchám šumění větru v korunách a z hlavy vypudím veškeré znepokojivé myšlenky o úkolech a povinnostech. Krásného Komenského sady mi poskytují útočiště před ruchem města už desítky let.
Z této téměř meditační pohody mne dnes vyruší cyklista, který kolem mě prosviští rychlostí blesku. Trochu se otřepu, poklidné prázdno v hlavě se zase zaplní, ale co už, nevzdám to přece kvůli jednomu lovci adrenalinu a jdu dál. Jenže vzápětí mě náhlý poryv větru do zad popožene o tři metry, to jak kolem profičí dvojice rozjetých bruslařů máchajících rukama jako větrnými mlýny. Kruci, tady je to opravdu o hubu, ne-li o život, zabrblám v duchu a rozhlédnu se, kam bych z chodníku uhnula. A v tom zase – bruslař. Tentokrát to je nebezpečně těsné, protože naproti jde zrovna tatínek s malým dítkem, které se učí jezdit na trojkolce, a mezi námi zůstává prostor právě tak na podání rukou. Ovšem bruslař to vybírá zkušeně – trénink dělá mistra a evidentně v takové situaci není poprvé. No ale já srážku riskovat nebudu. Vědoma si toho, že taky zabírám víc místa na chodníku, protože mí psi se rozkošnicky vrhají tu na jednu, tu na druhou stranu, to podle toho, odkud zrovna zavoní naléhavější vzkaz pejsků, co tu byli před námi, zvolím rovnou raději chůzi po trávě. Nebudu se tak plést rychlonohým bruslařům a cyklistům soustředěným na výkon pod kola. Bonusem pro mě je pocit, že chůzí po trávě udělám i něco pro své zdraví.
Courám se tedy trávou a rozjímám nad nesmrtelností brouka, jak si to takový krásný slunečný den žádá. Očima bloudím po sytě zelených větvích (to je prý na zrak úplně nejlepší) a … co to je? Aha, tady se někdo bohužel jara nedočkal - obcházím ptačí mrtvolku, která tu leží už nejspíš nějaký ten pátek, protože ani není poznat, co za ptáčka to bylo, když to ještě žilo. No jo, koloběh života. Ale asi by to měl někdo uklidit, ne? Nebo se to dnes i v městském parku nechává na přírodě? Jako že nějaká ekologická recyklace obyvatel parku? A jéjda, tady je hovínko! Teda spíš pořádné ho…. To musel být macek, co si tu ulevil. Tak jsem si vzpomněla, jak jsem nedávno viděla mladíka, co postával u právě si ulevujícího retrívra. Zdálo se, že je v rozpacích, zřejmě mu došly sáčky na psí exkrementy a bylo mu teď trapně, protože s takovou hromadou si bez pořádného sáčku neporadí. Nabídla jsem mu jeden ze svých, ale hned jsem pochopila, že rozpaky nezpůsobil nedostatek sáčků, ale spíš prostý fakt, že pes kadí (a jaké to překvapení – velký pes kadí velká …!). Mladík se na mou nabízený sáček ani nepodíval, že prý tohle uklízet nebude, že by se z toho sám po… . Kdo to teda po jeho psovi uklidí, aby na trávníku nezůstalo lejno velikosti Kilimandžára, to je mu jedno, on to teda určitě nebude. Napadlo mě, že to třeba za něj přijde uklidit maminka, nebo někdo, kdo mu psa pořídil, že jo. To přece dá rozum, že takový frajer se k psímu lejnu sklánět nebude. No ne?
Ale dost už myšlenek na lejna a mrtvolky a zpátky k relaxaci. Pokračuji v odpolední procházce parkem. Přistihnu se, jak tiše závidím svým psům, ty rozhodně lejno ani mrtvolky nevzrušují a vesele poskakují mezi stromy, vrtí ocásky, vrážejí do sebe, protože mají hlavy skloněné k zemi, jak si intenzivně zvyšují čtenářskou gramotnost studiem psích vzkazů, a evidentně si procházku užívají. A mě pohled na ně „háže do pohody“. Buď tady a teď, užívej okamžiku a tak podobě…
Jau! Šlápla jsem na petku. Zelenou, takže v trávě skoro neviditelnou. Doprčic, tak tohle ale snad není nutné, když o pár metrů dál je prázdný odpadkový koš. Přemýšlím, co někoho vedlo k tomu, že jen několik kroků od koše vyhodil petku do trávy. Slepota? Snížená inteligence? Demence? Problém se zády? Kdo ví, ale určit to nikdo neudělal schválně. Přece všichni víme, co dokáže, respektive nedokáže plast v přírodě. Jako zbytky jídla u laviček se třeba i dají pochopit – občas něco upadne od úst, jak jíte s otevřenou pusou, když pozorujete to hemžení kolem, občas prostě zapomenete, že nejste doma, že tu nefunguje žádný irobot a že to vy se musíte sehnout, odpadek sebrat a hodit do koše. Popravdě když to tak kolem sebe sleduji, začíná to být dovednost velmi vzácná a pomalu ale jistě se z našich životů vytrácí. Třeba to jednou bude nový vysokoškolský předmět – jak po sobě nezanechat v přírodě (a potažmo i v životě) bordel. Něco na styl rekreologie.
Ale zase myslím na blbosti a uniká mi krása okamžiku. Nebaví mně už kličkovat na trávě mezi kusy poloshnilých sendvičů, flaškami od čehokoli, kapesníky a sáčky prázdnými i poloprázdnými. Zkusím zase ten chodník, sice se na něm válejí větve spadané díky poslednímu většímu větru cca před čtrnácti dny, ale jsme přece v parku a je to aspoň příroda, ne?
Uf, to bylo těsné – bruslařská parta, zvuk drkotajících koleček nechává daleko za sebou. Úplně jsem cítila tu sílu a energii, která by určitě dokázala pohánět nějaký menší spotřebič, třeba toho irobota, co by uklízel odpadky a psí hovínka. Podívejme se, jak by to šlo všechno krásně spojit. Stačí se jen trochu zamyslet a promyslet, jak by to… a hele! Támhle došlo ke střetu běžce a bruslaře. To muselo bolet, ale ne tak, aby některý z nich ztratil řeč – soudě podle zvýšených hlasů, co sem zavanou po větru (představuji si, že se navzájem omlouvají a vysvětlují, proč se jeden tomu druhému nevyhnul, ačkoli se navzájem viděli z dost velké dálky).
Představa, že by takhle někdo smetl z chodníku mě nebo mé dva psy mnou docela otřese, takže se otočím a mířím k domovu. Koneckonců – kdo říkal, že jarní procházka městským parkem má být pohodovou a uklidňující záležitostí? Aha, já. No, změna je život, život je změna. Nejspíš je tedy na nás – nebruslařích, necyklistech, nekoloběžkářích, neběžcích, abychom si našli jiné místo k odpočinku a relaxaci a přenechali chodníky v městských parcích nadšeným sportovcům, kteří lidem ofukují účesy, z kočárků nadzvedávají peřiny a psy učí mít oči i vzadu.
