Klidná procházka v městském parku nebo adrenalinový zážitek?
Chodívám každý podvečer na procházku do parku a vyvenčit své psí miláčky. Teď na jaře to bývá obzvlášť krása - kochám se vůní větru protkanou svěžestí trávy a právě vyrašeného listí na stromech, poslouchám šumění větru v korunách a z hlavy vypudím veškeré znepokojivé myšlenky o úkolech a povinnostech. Krásného Komenského sady mi poskytují útočiště před ruchem města už desítky let.
Z této téměř meditační pohody mne dnes vyruší cyklista, který kolem mě prosviští rychlostí blesku. Trochu se otřepu, poklidné prázdno v hlavě se zase zaplní, ale co už, nevzdám to přece kvůli jednomu lovci adrenalinu a jdu dál. Jenže vzápětí mě náhlý poryv větru do zad popožene o tři metry, to jak kolem profičí dvojice rozjetých bruslařů máchajících rukama jako větrnými mlýny. Kruci, tady je to opravdu o hubu, ne-li o život, zabrblám v duchu a rozhlédnu se, kam bych z chodníku uhnula. A v tom zase – bruslař. Tentokrát to je nebezpečně těsné, protože naproti jde zrovna tatínek s malým dítkem, které se učí jezdit na trojkolce, a mezi námi zůstává prostor právě tak na podání rukou. Ovšem bruslař to vybírá zkušeně – trénink dělá mistra a evidentně v takové situaci není poprvé. No ale já srážku riskovat nebudu. Vědoma si toho, že taky zabírám víc místa na chodníku, protože mí psi se rozkošnicky vrhají tu na jednu, tu na druhou stranu, to podle toho, odkud zrovna zavoní naléhavější vzkaz pejsků, co tu byli před námi, zvolím rovnou raději chůzi po trávě. Nebudu se tak plést rychlonohým bruslařům a cyklistům soustředěným na výkon pod kola. Bonusem pro mě je pocit, že chůzí po trávě udělám i něco pro své zdraví.
Courám se tedy trávou a rozjímám nad nesmrtelností brouka, jak si to takový krásný slunečný den žádá. Očima bloudím po sytě zelených větvích (to je prý na zrak úplně nejlepší) a … co to je? Aha, tady se někdo bohužel jara nedočkal - obcházím ptačí mrtvolku, která tu leží už nejspíš nějaký ten pátek, protože ani není poznat, co za ptáčka to bylo, když to ještě žilo. No jo, koloběh života. Ale asi by to měl někdo uklidit, ne? Nebo se to dnes i v městském parku nechává na přírodě? Jako že nějaká ekologická recyklace obyvatel parku? A jéjda, tady je hovínko! Teda spíš pořádné ho…. To musel být macek, co si tu ulevil. Tak jsem si vzpomněla, jak jsem nedávno viděla mladíka, co postával u právě si ulevujícího retrívra. Zdálo se, že je v rozpacích, zřejmě mu došly sáčky na psí exkrementy a bylo mu teď trapně, protože s takovou hromadou si bez pořádného sáčku neporadí. Nabídla jsem mu jeden ze svých, ale hned jsem pochopila, že rozpaky nezpůsobil nedostatek sáčků, ale spíš prostý fakt, že pes kadí (a jaké to překvapení – velký pes kadí velká …!). Mladík se na mou nabízený sáček ani nepodíval, že prý tohle uklízet nebude, že by se z toho sám po… . Kdo to teda po jeho psovi uklidí, aby na trávníku nezůstalo lejno velikosti Kilimandžára, to je mu jedno, on to teda určitě nebude. Napadlo mě, že to třeba za něj přijde uklidit maminka, nebo někdo, kdo mu psa pořídil, že jo. To přece dá rozum, že takový frajer se k psímu lejnu sklánět nebude. No ne?
Ale dost už myšlenek na lejna a mrtvolky a zpátky k relaxaci. Pokračuji v odpolední procházce parkem. Přistihnu se, jak tiše závidím svým psům, ty rozhodně lejno ani mrtvolky nevzrušují a vesele poskakují mezi stromy, vrtí ocásky, vrážejí do sebe, protože mají hlavy skloněné k zemi, jak si intenzivně zvyšují čtenářskou gramotnost studiem psích vzkazů, a evidentně si procházku užívají. A mě pohled na ně „háže do pohody“. Buď tady a teď, užívej okamžiku a tak podobě…
Jau! Šlápla jsem na petku. Zelenou, takže v trávě skoro neviditelnou. Doprčic, tak tohle ale snad není nutné, když o pár metrů dál je prázdný odpadkový koš. Přemýšlím, co někoho vedlo k tomu, že jen několik kroků od koše vyhodil petku do trávy. Slepota? Snížená inteligence? Demence? Problém se zády? Kdo ví, ale určit to nikdo neudělal schválně. Přece všichni víme, co dokáže, respektive nedokáže plast v přírodě. Jako zbytky jídla u laviček se třeba i dají pochopit – občas něco upadne od úst, jak jíte s otevřenou pusou, když pozorujete to hemžení kolem, občas prostě zapomenete, že nejste doma, že tu nefunguje žádný irobot a že to vy se musíte sehnout, odpadek sebrat a hodit do koše. Popravdě když to tak kolem sebe sleduji, začíná to být dovednost velmi vzácná a pomalu ale jistě se z našich životů vytrácí. Třeba to jednou bude nový vysokoškolský předmět – jak po sobě nezanechat v přírodě (a potažmo i v životě) bordel. Něco na styl rekreologie.
Ale zase myslím na blbosti a uniká mi krása okamžiku. Nebaví mně už kličkovat na trávě mezi kusy poloshnilých sendvičů, flaškami od čehokoli, kapesníky a sáčky prázdnými i poloprázdnými. Zkusím zase ten chodník, sice se na něm válejí větve spadané díky poslednímu většímu větru cca před čtrnácti dny, ale jsme přece v parku a je to aspoň příroda, ne?
Uf, to bylo těsné – bruslařská parta, zvuk drkotajících koleček nechává daleko za sebou. Úplně jsem cítila tu sílu a energii, která by určitě dokázala pohánět nějaký menší spotřebič, třeba toho irobota, co by uklízel odpadky a psí hovínka. Podívejme se, jak by to šlo všechno krásně spojit. Stačí se jen trochu zamyslet a promyslet, jak by to… a hele! Támhle došlo ke střetu běžce a bruslaře. To muselo bolet, ale ne tak, aby některý z nich ztratil řeč – soudě podle zvýšených hlasů, co sem zavanou po větru (představuji si, že se navzájem omlouvají a vysvětlují, proč se jeden tomu druhému nevyhnul, ačkoli se navzájem viděli z dost velké dálky).
Představa, že by takhle někdo smetl z chodníku mě nebo mé dva psy mnou docela otřese, takže se otočím a mířím k domovu. Koneckonců – kdo říkal, že jarní procházka městským parkem má být pohodovou a uklidňující záležitostí? Aha, já. No, změna je život, život je změna. Nejspíš je tedy na nás – nebruslařích, necyklistech, nekoloběžkářích, neběžcích, abychom si našli jiné místo k odpočinku a relaxaci a přenechali chodníky v městských parcích nadšeným sportovcům, kteří lidem ofukují účesy, z kočárků nadzvedávají peřiny a psy učí mít oči i vzadu.
Naďa Nováková
The Secret in Their Eyes (Tajemství jejich očí)
Argentinský film. No, proč ne. Získal Oskara. Hm, tak uvidíme. Žánr krimi / mysteriózní / thriller / romantický – to může být pěkný guláš. Jmenuje se Tajemství jejich očí. Tak to mi fakt připadá podezřelé. Přesto jsem si film pustila. A rozhodně to nebyla chyba.
Naďa Nováková
Kolovrátek státních maturit přede a přede
Ano, kolovrátek státních maturit přede a přede. Ten pravidelný zvuk nenápadně ukolébává k letargii končící pomalou, ale jistou smrtí. Vřetena sponzorovaná penězi z eurofondů už došla, a protože utkaná příze zdaleka neodpovídá požadované kvalitě, místo abychom si posypali hlavu popelem a přadlenu pořádně vykoupali v řece, aháníme zdroje nových a nových vřeten, odmítáme přiznat ztráty a hledáme záchranu v produkci druhořadých látek. Nechápete? Není divu. Nejste-li zkušení tkalci, kvalitu příze posoudíte těžko. Až v okamžiku, kdy se na vás oblečení rozpadne.
Naďa Nováková
Rozum v hrsti, nebo na střeše?
Když mi maminka říkala, abych vzala rozum do hrsti a nepřestala chodit na hodiny klavíru, nechápala jsem, co má rozum společného s tím, že se mi nechce brnkat na piáno, když mě stojí tolik úsilí se na něj něco naučit. Když mi sestra opakovala, abych vzala rozum do hrsti a šla na vysokou, že za těch pět let mi nic neuteče, jen s velkým sebezapřením jsem ji poslechla.
Naďa Nováková
Gran Torino
Režie: Clint Eastwood Hrají: Clint Eastwood, Christopher Carley, Bee Vang, Ahney Her, Dreama Walker, Brian Howe, John Carroll Lynch, William Hill, Scott Eastwood, Cory Hardrict
Naďa Nováková
Diskriminace, xenofobie, rasismus, nesnášenlivost...
... vděčná témata k diskuzi. Chcete-li rozvířit hladinu okurkové sezóny, napište, jak jsou u nás diskriminováni příslušníci onoho specifického etnika, kterému je dovoleno tábořit v CHKO bez jakýchkoliv postihů. Nebo se svěřte s osobními negativními zážitky s takzvanými nepřizpůsobivými občany a hned se na vás sesype kritika těch, co nepřizpůsobivé hodnotí podle článků v novinách a reportáží v televizi. Ať už napíšete cokoli, ozve se řada protichůdných názorů. Já sama sobě v tomhle případě dokážu oponovat donekonečna.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny
Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...
Charkovská oblast evakuovala deset tisíc lidí. Situace je kritická, míní expert
Sledujeme online Ukrajina od zahájení ruského pozemního útoku v Charkovské oblasti v minulém týdnu evakuovala už...
Kurátor: Ruská agrese mění pohled na umění socialismu, ničit by se ale nemělo
Vedení Prahy řeší budoucnost nápisu „Moskva-Praha“ ve stanici metra Anděl. Ten je podle petice na...
Konec vechtrů v Čechách. Poslední závory na kliku brzy obslouží počítač
Premium Závorář. Kdysi nejčastější profese na železnici je dnes doslova na vymření. Zbývají na posledních...
Oslavili nejdéle trvající manželství v Německu, dohromady jim je 200 let
Manželský pár ze západního Německa oslavil 80. výročí svatby. Stal se tak nejdéle sezdaným párem v...
Prodej rodinného domu 2+1, 56m2, se zahradou 3000m2, Velké Losiny
Bukovická, Velké Losiny, okres Šumperk
4 940 000 Kč
- Počet článků 12
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1092x