Diskriminace, xenofobie, rasismus, nesnášenlivost...

… vděčná témata k diskuzi. Chcete-li rozvířit hladinu okurkové sezóny, napište, jak jsou u nás diskriminováni příslušníci onoho specifického etnika, kterému je dovoleno tábořit v CHKO bez jakýchkoliv postihů. Nebo se svěřte s osobními negativními zážitky s takzvanými nepřizpůsobivými občany a hned se na vás sesype kritika těch, co nepřizpůsobivé hodnotí podle článků v novinách a reportáží v televizi. Ať už napíšete cokoli, ozve se řada protichůdných názorů. Já sama sobě v tomhle případě dokážu oponovat donekonečna.

Byla jsem vychována v duchu, že nesmíme dopustit nadřazenost jednoho lidského jedince nad druhým, jenže jeden lítá na Měsíc a druhý se na poště neumí podepsat, když přebírá rekomando, a s tím já nic neudělám. Věřila jsem, že není jeden člověk morálnější než druhý, ale někdo buduje vesničky porozumění a jiný krade kočárky z chodeb domů. Budu-li se řídit zásadou, že člověka musíme hodnotit podle osobních zkušeností, označíte mě za rasistku. Mám zapřít sebe sama? Copak můžu změnit názor, když nemám k dispozici nic než pár cikánských písní, ukradená kola a z romštiny rozeznám jen nadávky a sprostá slova, která létají vzduchem nad Masarykovým náměstím?

Jenže já jsem v sobě našla odhodlání změnit nepříjemné pocity z negativních zkušeností, mám chuť přijít na kloub tomu, odkud pramení ono specifikum etnika, kterému naše společnost nedovolí plně se realizovat. A teď babo raď -  jak to mám udělat? Ráda si přečtu knihy romských autorů, kteří mi zprostředkují pocity z druhé strany barikády (jako to třeba učinili černošští autoři v době Harlemské renesance), nestavím se proti poznání romské kultury v jakékoli podobě – navštívím promítání filmů romských režisérů, kteří budou vyprávět o tajích a odkazu romské historie nebo mě nechají nahlédnout do spletitosti vývoje romské společnosti, pojedu se podívat na skvosty romské architektury třeba i do zahraničí, v programech kulturních zařízení s napětím očekávám přednášky a semináře o pro mne dosud utajených zákoutích romské filozofie, romského jazyka, umění, tradic.  Ničemu z toho se bránit nebudu, chci si rozšířit obzory a pochopit, proč po desetiletí sžívání se se společností tak zvané bílé většiny toto etnikum stále naráží na její nezájem. Nevím sice, jestli bych měla odvahu navštívit romskou restauraci, ale cítím, že tento strach je způsoben pouze mou neznalostí tajů romského kulinářského umění.  Na druhou stranu bych třeba zkusila přespat v romském hotelu, kde by pokoje vypadaly jako karavany z filmu Čokoláda (třebaže bez Johnny Deppa) a v atriu by plály ohně, zpívali urostlí mladíci a divoce tančily vnadné dívky.  Marně ale pátrám v katalozích a průvodcích. Zatím jsem neměla štěstí.

Kam se tedy vrtnout pro pozitivní dojmy, v nichž by se pachuť z bílých rasistických sviní rozplynula jako pára nad hrncem?