Jak je nebezpečné zachraňovat

Pan Jiří Opatrný, nyní již zralý muž, se v devadesátých letech přiženil do bývalého statku kdesi na Vysočině. Obytné stavení a staré hospodářské budovy, zahrada, sad, políčko, houf domácího zvířectva, vše vyžadovalo spoustu práce.

Práce bylo tolik, že občas člověk nevěděl, kde začít. To naštěstí vždy rozhodla vládkyně statku, kterou kupodivu nebyla jeho tchyně, ale její matka. Ta již  překonala hranici devadesáti let, ale na její rozhodnosti to nebylo nijak znát. Agrotechnické lhůty měla v malíku a vesele komandovala všechny tři mladší generace.

Žena to byla mimořádně odolná. Nikdy nejela vlakem, jedinkrát v životě se vypravila k zubaři, ale stejně k němu nakonec nedorazila. Později vyšlo najevo, že nešlo o zubaře, ale vytrhnout bolavý zub jí měl kovář z vedlejší vsi. Nakonec si nějak poradila sama. Ještě mladá, jak říkala, to jí bylo asi sedmdesát, onemocněla se žaludkem a přivolaný lékař konstatoval, že je nutná operace, jinak to nepřežije. Marně vysvětloval, že jen operace ji může zachránit.

Babi, jak jí všichni říkali, pravila, že už je na tom světě dost dlouho a že radši umře doma, než v nemocnici. Toho se choroba nejspíš lekla a babi se záhadně uzdravila.  Asi deset let nato jel okolo lékař, který ji považoval za nevyléčitelně nemocnou, a spatřil babi, jak kráčí s motykou na pole. „Proboha, vy žijete?“ pravil nevěřícně. Krátce nato tiše zesnul zahrnut veškerou lékařskou péčí v důstojném věku padesáti devíti let.

Jednoho dne, to jí bylo asi třiadevadesát, se vracela z pole a zrak jí spočinul na hromadě dřeva, složené do metru pod stodolou.

„To dřevo je potřeba pořezat na zimu. Je to jasan, už tu leží od války, bude se ním dobře v zimě topit.“

Rozkaz byl jasný. V sobotu se práceschopné obyvatelstvo statku jalo rozebírat dřevo a řezalo se a štípalo, až se hory zelenaly.

„Hej, pojďte se podívat, co to tady je?“, ozvalo se zpoza haldy dřeva.

Mezi metrovými poleny se objevil zajímavý arzenál. Několik napáskovaných zásobníků do armádní pušky předválečné československé armády a ještě hrst dalších nábojů do samopalu a pistole. Ostrých, samozřejmě.

„Kde se to tady vzalo?“, lámali si všichni hlavu. Kam paměť sahala, nikdo z rodiny neměl legálně ani nelegálně žádnou zbraň. Přítomní členové rodiny, kteří absolvovali vojenskou službu, náboje rozebrali a uspořádali pro přítomné děti malé ohňové šou s využitím střelného prachu.

Po produkci zašel pan Opatrný do domu pro pivo. Když procházel kolem místnosti, kterou obývala babi, napadlo ho nahlédnout dovnitř.

„Babi, našli jsme ve dříví nějaké náboje do pušky, nevíte, kde se tam vzaly? Děda přece žádný kvér neměl, nebo ano?“

„No to neměl, hochu, neměl. To tam asi zůstalo po tom partyzánovi.“

„Cože? Po jakém partyzánovi?“, vykulil oči pan Opatrný.

„Inu jak jsme ho tu měli na půdě.“

„Na půdě? A proč, proboha?“

„Byl raněnej, jezdil sem za ním tajně doktor z města. Pak se uzdravil a odešel zpátky do lesů. A víš co, hochu, nalej zelenou.“

Zelená byla pro babi životním elixírem. Před časem si všimla manželka pana Opatrného, která jí vozila léky na cévy, že jejich spotřeba je minimální, skoro žádná, že zůstávají v zásuvce. Současně byl v domácnosti zaznamenán nárůst spotřeby zelené. Vyšlo najevo, že babi hučí v hlavě, a proto dostala nějaké léky. Ovšem v hlavě jí hučelo dál. Metodou pokus – omyl zjistila, že po zelené jí v hlavě nehučí a vůbec se cítí tak nějak lépe. Zelená tak zvítězila nad Anavenolem na celé čáře.

Dávkování si babi také odvodila sama. Pan Opatrný zkusil přinést dva malé panáky, ale se zlou se potázal.

„I co to máš, hochu, hrnek přines!“

Veškerý odpor byl marný, došlo tedy na správné dávkování, což byl standardizovaný vesnický hrnek kafáč. Jiří si v duchu si říkal, že pokud si po téhle dávce neusekne při štípání dřeva prst, bude mluvit o štěstí.

„No tak hochu, nalej, pořádně!“ Nezbylo, než uposlechnout, chtěl-li se dozvědět něco dalšího. Nikdo z rodiny totiž o žádném partyzánovi nic nevěděl, snad jen děda, ale ten již nežil.

„Tak jak to bylo s tím partyzánem, babi?“

„No jak. Jednou v noci ho přivezli, a když se uzdravil, zase zmizel.“

„A co to bylo za partyzána?“, nedal pokoj Jiřík.

„No mluvil rusky, jinak nevím, ani jméno jsme neznali, taky proč.“

„No ale tady přece jezdily hlídky a řádilo gestapo, co kdyby ho tu našli nebo vás někdo udal?“

„Inu hochu, to se málem stalo. Tady na horním konci bydlela rodina, taky tam měli jednoho. Někdo je udal, ale taky je varovali, že přijede gestapo. Tak se celá rodina v noci sbalila a utekli do lesů.“

„No a jak to s nimi dopadlo?“

„Nevím, po válce se nikdo z nich nevrátil.“

„Proboha, a to jste se nebáli?“

„Inu hochu, to byla taková doba.“

To byla taková doba. To bylo vše, co k celé události babi řekla. Jiřímu se mihly hlavou tisíce různých hrdinů, které jsme znali nebo známe. „Kolik jich ale vůbec neznáme?“, pomyslel si.

Konec konců, další osud babi a její rodiny by mohl sloužit za příklad platnosti úsloví, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Bez ohledu na záchranu života partyzána byli za pár let jakožto statkáři vystaveni tvrdému nátlaku, aby vstoupili do družstva, kam se jim ovšem vůbec nechtělo. Vydrželi dlouho, ale když hrozilo dědovi vězení, před kterým jej zachránil jeho známý lékař vydáním potvrzení o chronické chorobě, do družstva vstoupili a pracovali v něm celý život.

Babi ani nenapadlo celý příběh nějak zveřejňovat a ani pan Opatrný s ním nešel na trh a nemluví o něm dodnes. Babi se dožila skoro stovky, ale o nějaké symbolické ocenění nikdy nestála. Pomoc v nouzi považovala za samozřejmost a s koncem války pro ni tato příhoda ztratila na významu. A pan Opatrný je ostražitý, nechce se dostat do řečí.

Vždyť ten uzdravený partyzán byl přece jen Rus, že…