Divoká devadesátá léta se mimo jiné vyznačovala prudkým nárůstem kriminality. Tato vlna se dotkla života i jinak poklidného paneláku na kraji Prahy, kde jsem v té době bydlel.
Hned od počátku devadesátých let se kromě jiných převratných událostí v naší zemi hodně loupilo a kradlo. Kostely, muzea, hrady, zámky i soukromé sbírky se staly vyhledávaným cílem zlodějů, kteří měli v nastalém obecném zmatku pro svůj lup dobrá odbytiště v okolních vyspělých zemích, kde si znamenitých uměleckých děl a dalších věcí velmi cenili. Kdesi jsem četl, že toto drancování bylo srovnatelné s nájezdem Švédů, kteří uloupené rudolfínské sbírky dodnes hrdě vystavují v královském paláci a muzeu.
Zkušení lupiči často unikali spravedlnosti, a tak se stávali dobrým vzorem pro mladistvé adepty lupičství, neboť zisky byly na tehdejší poměry veliké, i když s těmi z privatizace a tunelování se samozřejmě nedaly srovnávat.
Tak se i náš poklidný panelák stal cílem jedné takové loupežné výpravy, která hledala poklady ve sklepeních betonové stavby. Jednoho dne jsem zjistil, že zámek k mému bytu náležející sklepní kóje je vypáčen a věci uvnitř nějak zpřeházené. Kupodivu zloděj nic neodnesl, ačkoliv sklep skrýval řadu rodinných cenností, jako například sáňky, zavařeniny, dětské kolo a koloběžku, pamatující moje dětství a jiné poklady. Mávl jsem nad tím rukou a pořídil nový zámek v ceně 4,60 Kčs, ano, ještě československých, stejný, jako ten vypáčený.
Na nástěnce u vchodu jsem pak objevil výzvu, aby se všichni občané, kterým byl vypáčen sklep, ohlásili na místním oddělení policie, kde s nimi bude sepsán protokol. Jakožto spořádaný občan jsem se tedy dostavil a do protokolu pravdivě uvedl, že jsem utrpěl škodu 4,60 Kčs. Následně jsme se dozvěděli, že do sklepa se vloupal neznámý pachatel, který asi netušil, že umělecká díla a cennosti je třeba hledat v zámcích a kostelích, nikoliv ve sklepě paneláku. Pachatel nebyl dopaden a tím pro mě celý případ skončil.
Uplynulo několik let. Československo bylo rozděleno na základě referenda, kterého se ovšem zúčastnilo jen pár lidí z vedení státu, a tak zanikla i československá měna.
A pak mi jednoho krásného slunečného dne přistála v poště obálka s modrým pruhem, která obsahovala předvolání k výslechu na policii. Netušil jsem, o co jde, a tak jsem se přiměřeně vyděšen dostavil k výslechu. Ukázalo se, že jde o asi pět let starou kauzu vloupání do sklepa, protože, jak mi vysvětlil vyšetřující policista, původní protokoly se ve zmatku počátku devadesátek někam ztratily. S vypětím všech sil jsem si snažil vzpomenout na okolnosti a nakonec jsme to nějak splácali. Jediné, co jsem si pamatoval bezpečně, byla výše utrpěné škody, tedy 4,60 Kčs.
„Tak, a tím je to snad konečně vyřízeno.“ vydechl jsem s úlevou.
„No, to vám nemohu slíbit, pachatele dopadli na Slovensku, mohli by vás čistě teoreticky předvolat ke svědectví. Ale spíše ne, on tam spáchal ještě něco dalšího, většího, a soudí se to dohromady.“ pravil vyšetřovatel.
Mávl jsem nad tím rukou.
Po pár měsících jsem obdržel doporučenou zásilku. Byl to slušný balík, který obsahoval kompletní spis o činech a zločinech nyní již zletilého pachatele, který mi jakožto účastníkovi řízení (4,60 Kčs!!!) poslal okresní soud z jednoho menšího okresního města na Slovensku. Pečlivě jsem jej prostudoval. Vyšlo najevo, že pachatel je pěkný darebák, který kromě dalších krádeží a loupeží málem ubil k smrti starou babičku, ke které se vloupal a chtěl z ní vymlátit úspory. A obsahoval také pozvání k soudu pro mě jakožto svědka s obsáhlým povídáním o tom, že jsem povinen se dostavit a že musím mluvit jenom pravdu a nic než pravdu.
Dnes, jakožto zralý muž, bych se tak nezachoval, ale tenkrát jsem se rozhodl, že se k soudu vydám. Těžko říci, co mě motivovalo více, zda můj vypjatý, v té době těžce zkoušený smysl pro spravedlnost, nebo zjištění, že veškeré náklady na moji účast ponese pachatel, pokud bude uznán vinným, nebo touha po dobrodružství či smysl pro recesi. A tak jsem začal jednat.
„Potřebuju volno, jdu k soudu.“ sdělil jsem svému šéfovi při nejbližší příležitosti.
„Proboha, cos provedl?“ zděsil se nadřízený a v jeho očích proběhl ve vteřině celovečerní film potenciálních průserů, které jsem mohl spáchat.
Stručně jsem ho seznámil s celou kauzou.
„Jsi blázen!“ konstatoval již uklidněn. „Tak si jeď a to potvrzení o průměrném denním platu ti dám a postarám se, aby tam bylo opravdu vše.“ přidal s pochopením.
Do okresního města, sídla soudu, jsem dorazil den předem. Na náměstí jsem měl objednaný hotel. Snadno jsem ho našel a ubytoval se. Dýchla na mě atmosféra sedmdesátých let. Kam oko pohlédlo, umakart. Na večeři jsem sešel do hotelové restaurace, což byla místní lepší krčma, obsazená z větší části místními, kteří mě provázeli poněkud zarputilými a podezřívavými pohledy. Inu, kdo ví, co tady ten Pražák chce.
Do budovy soudu jsem dorazil čtvrt hodiny před devátou, kdy mělo začínat přelíčení. Nalezl jsem příslušnou soudní síň a čekal na chodbě. Uplynula čtvrthodina a nikde nikdo. Po půl hodině jsem se rozhodl jednat. Zaklepal jsem na dveře soudní síně a neohroženě vstoupil. Síň byla prázdná, jen u okna seděly dvě dámy a probíraly se v nějakých papírech.
„Dobrý den.“ pozdravil jsem slušně.
„Čo tu robíte?“
Pravdivě jsem sdělil, že jsem přišel k soudu svědčit v kauze pana XY a ukázal předvolání.
„Odkiaľ ste prišli? Z Prahy?! Ale súd sa nekoná, lebo obžalovaný je chorý!“
„To ovšem nevím, proč jste mi to nedali vědět?“
„Lebo sme mysleli, že neprídete!“pravila trochu prostoduše dáma, která nebyla soudkyní.
„Píšete, že jsem povinný se dostavit, a tak jsem tady.“
„Čo budeme robiť? Sepíšeme zápisnicu!“zachraňovala situaci paní soudkyně.
Sepsali jsme tedy zápisnicu, ve které bylo totéž, co v mé výpovědi, která byla součástí spisu.
„Tak, a tým je to vybavené.“ oddechla si paní soudkyně, „možte ísť.“
„Jistě, jen vás poprosím o potvrzení o mé účasti zde a o vyplacení svědečného.“ Na stůl jsem postupně vyložil potvrzení Českých drah o zakoupení zpáteční jízdenky 1. třídy z Prahy a zpět, potvrzení o výši ušlé mzdy za dva dny, účet z hotelu a samozřejmě veškeré diety.
Paní soudkyně se na několik minut odmlčela a zírala na mě pohledem kobry.
„To myslíte vážne?“
„Naprosto, zcela podle zákona.“
Vzdychla a začala počítat. Součet činil pěkných pár tisíc korun, tehdy už slovenských.
„Chodte dolu do podatelne, tam vám to vyplatia. Ak majú toľko peňazí pokope.“
Poděkoval jsem a snažil se přehlédnout nepříliš přátelský pohled, kterým mě vyprovázela.
V podatelně se strhla mela. Paní pokladní si několikrát prohlédla mnou předložený papír a nevěřícně na mě hleděla. Pak kroutíc hlavou otevřela skříňku za sebou, odkud z hromádky neidentifikovatelných věcí vylovila malou kovovou pokladničku. Chvíli zírala do papíru, chvíli do pokladničky. Nakonec něco zamumlala, stačil jsem zaznamenat slova „prídem“ a „požičať“, a odešla neznámo kam. Čekal jsem asi čtvrt hodiny, když se s vítězoslavným úsměvem vrátila a požadovaný obnos mi vysázela na stůl. Kde si půjčila, nevím, možná u paní soudkyně, která mi potvrzení vydala. Kasička byla po akci jednoznačně zcela prázdná. A já jsem se vydal na zpáteční cestu, trochu se strachem, že bych mohl potkat paní soudkyni nebo někoho z jejího blízkého okolí. Jak to dopadlo s oním delikventem, jsem nevěděl a nevím dosud.
Byly to divoké časy, jak u nás, tak na Slovensku. Myslím, že totéž mě mohlo potkat i v Čechách v nějakém zapomenutém okrese. Mně se to prostě stalo tam. A od té doby jsem, pokud jde o soudy, velmi obezřetný.
