Pan Scháněl jezdí za rodiči do malého domku na Vysočině rád. Vyrostl tu, miluje zdejší kraj, má tu spoustu známých a přátel, rodná hrouda je prostě rodná hrouda.
V pátek večer rád zajde do místní hospůdky, která zatím kupodivu přežila i Covid, kde vždy potká pár kamarádů a setrvá s nimi na kus řeči.
Také dnes zasedl ke stolu v rohu, na své oblíbené místo, kde s ním pravidelně sedávají jeho přátelé a spolužáci. Zatím je tu sám, na vesnici je prostě večer ještě dost práce kolem domu a domácího zvířectva. Dal si pivo a dnes nějak zasmušile vyhlížel ke dveřím, zda se neobjeví známá tvář.
Za chvíli vrzly dveře a v nich se objevil vousatý obličej Pepy, jeho v dětství nerozlučného kamaráda, který svým příjmením Sedlák naprosto splňoval požadavky úsloví „nomen omen“. Zatímco pan Scháněl odešel po studiích hledat štěstí do města, Pepa zůstal se svou rodinou v rodném statku na vsi. Pole pronajal a pracoval ve městě, ale k jeho úctyhodné nemovitosti i tak náležela veliká zahrada a sad s kouskem pole.
„Nazdááár, tak ses zase přijel podívat na vesnici? To tě rád vidím! A co je? Koukáš jako sůva z nudlí, něco se u vás stalo? Pokud vím, rodičové jsou v pohodě, tak co se děje?“
„Ále, nějak nemám náladu, ale toho si nevšímej, nic se vlastně neděje.“
„Kecáš! Známe se dost dlouho, abych poznal, že tě něco chloudí.“, spustil, když se uvelebil na židli a s chutí se napil. „Jako křen! Tak to vybal!“
„No, pravda je, že jsem si v novém roce udělal malou inventuru účtů a velkou radost mi to nepřineslo, to je celé.“
„No počkej, snad nejseš tak blbej, aby sis úspory nechával na účtu, takhle ti je inflace a banka postupně spolehlivě vyžere.“
„Ale nejsem, na účtu mám jen takovou rezervu pro případ, že by třeba klekla pračka, bylo něco s autem a podobně, to je jasný. Ale už v devadesátkách, jak se pořád mluvilo o tom, že to s důchody nedopadne dobře, začal jsem dávat něco stranou na stáří. A snažil jsem se držet se doporučení různých ekonomických mudrců, takže jsem to dával na penzijní spoření a do různých fondů, přesně tak, jak to doporučovali. A vidíš, jak jsi to vlastně dělal ty?“
„Kamaráde, já v podstatě žádné úspory nemám. Ten náš barák sežral skoro všechno, co jsme měli tak nějak navíc. Střechy, omítky, elektroinstalace, voda, však víš.“
„No to jo, teď je to krásnej barák, to je fakt.“
„Tak vidíš, seš na tom líp, než já.“
„Starou bačkoru. Hodnota vkladu ve fondech, kde jsem investoval, klesla asi o 10 %. Když k tomu připočtu inflaci za poslední dva roky, což je zhruba 20 %, přišel jsem za dva roky skoro o třetinu celoživotních úspor. A všechno jde dál nahoru. Teď jsou hitem zdražování vejce, ale už je dražší maso, zelenina, brambory a já nevím, co ještě. O benzínu nemluvě. Tak se nediv, že … Posloucháš mě vůbec? Kam to čumíš?“, nedokončil svůj žalozpěv pan Scháněl, neboť zaznamenal, že jeho společník zírá s nepřítomným výrazem ve tváři někam k začouzenému stropu, který si již mnoho let žádal vymalovat.
„Co? … Cos to říkal? Jo, jo, poslouchám, přemejšlím.“
„Prosím tě o čem? Teď mi poraď, co mám dělat, a nedumej nad blbostma.“
„Ne, to nic. Poradit? Kamaráde, tady je dobrá rada drahá. Mám takový dojem, že i kdyby ses zeptal těch moudrých ekonomů a politiků, podle jejichž rad ses řídil, asi se toho moc nedozvíš a není vyloučené, že před takovou otázkou utečou. Je to prostě tak. Mě to mrzí, že to s tvýma prachama takhle dopadá, ale asi se s tím nedá nic dělat. Snad je přesunout někam jinam, kde se ti aspoň nebudou ztrácet, jestli něco takovýho existuje.“
„No, tos mi pomoh‘! A kam to zase čumíš?“
„Ale nic, jen trochu počítám. To víš, holka žije ve městě, má tři děti…“
„Pepo, seš vožralej? Co sem pleteš dceru, co ta s tím má společnýho, proboha?“
„Ale to nic. Jen tak uvažuju, že letos vsadím o dva, možná o čtyři řádky brambor víc. A taky připustím ještě jednu, ne, radši dvě samice. A nasadím kvočnu. No jasně, kvočnu. Kupovat slepice je dneska riziko. Pane Novák!“, zavolal na hostinského. „Dejte nám ještě pivo. Jo, a dva velký rumy!“
„Dobře, ale poslední objednávka, pánové, budeme zavírat!“, ozval se chraplavý hlas od výčepu.
„Pepo, co tě to popadlo, něco slavíš? Já tedy vůbec nic a ty, pokud vím, taky ne.“
„Kamaráde, to je poděkování za dnešní pokec. Tady na vsi se říká, že lidé z města nemají ponětí o normálním životě, ale já musím říct, že se popovídání s měšťákem někdy náramně vyplatí, fakt. Tak na tebe a na zdraví!“
„Nechápu, za co mi děkuješ, ale tak dobře, na zdraví. Jenže tys mi ani trochu nepomohl s tím problémem, kterej mám. Kde sakra ty moje peníze teda jsou?“
„No kde by byly. V prdeli. Tak na zdraví!“
