Zralý muž ještě pamatuje doby, kdy vládla branná povinnost a s ní spojené roky služby vlasti. Naši osvícení politici pak povinnou vojnu zrušili, čímž ochudili mladé muže o mnoho nezapomenutelných zážitků.
Vojenská služba je od nepaměti spojena s problémem celibátu. Na rozdíl od adeptů kněžství katolíků, kteří s tímto s jejich posláním spojeným omezením předem počítají a vstupují do služby dobrovolně, vojáci, zejména ti, kteří u nás dříve plnili základní vojenskou službu, byli postaveni před hotovou věc.
V dobách dávno minulých se tento problém řešil různými cestami. S vojsky táhly početné skupiny markytánek, lazebnic a dalších dam, o tom, co se dělo při plenění dobytých měst raději pomlčet. Za starého Rakousko-Uherska byly tolerovány vykřičené domy, zřizované nedaleko kasáren a na jiných příhodných místech, jejichž poslání nám neopakovatelně popsal Jaroslav Hašek. Němci vymysleli například Lebensborn, který měl mít navíc efekt zkvalitnění nadřazené rasy.
Vykřičené domy a podobné instituce však v období rozvinutého socialismu nemohly existovat. Sloužil jsem v oněch dobách u jednoho nevelkého vojenského útvaru, který se s tímto problémem potýkal obzvlášť obtížně, protože do nejbližší vesnice s jednou hospodou bylo z kasáren nejméně pět kilometrů a žádné větší město v dohledu. V celkem pohodlné pozici zdravotníka, reálně zdravotního bratra v ordinaci útvaru, které velel doktor Laďa, roduverný ostravak, v civilu chirurg, jsem se dokonce na vojně leccos pro život užitečného naučil.
V průběhu jednoho jarního týdne se nám bez zřejmých důvodů prudce zvýšila návštěvnost ordinace. Ukázalo se, že většina vojáků trpí obtížemi, způsobenými parazitem Pthirus pubis, česky vší muňkou. Lidově řešeno, chytli někde filcky. Brali jsme to nejdříve jako daň jaru a vycházkám. Pak se jednoho dne objevil v ordinaci poručík Drbal.
„Tak copak vás trápí, pane poručíku?“ tázal se jej laskavě doktor Laďa.
Poručík jen temně mručel a loupal po mě očima. Byl jsem evidentně pro tuto chvíli nežádoucí osobou.
„Ale on by tu měl být, aby věděl, co vám je a mohl vám pomoci, kdybych tu nebyl.“ snažil se Laďa vysvětlit pravidla chodu ordinace.
Snaha to byla marná, a proto jsem se vytratil na chodbu, která byla vlastně čekárnou, kde už sedělo nejméně deset chorých vojáků.
Asi za deset minut se otevřely dveře a vyšel poručík. Za ním se objevila hlava doktora, který svým zvučným hlasem zvolal: „A jak jsem říkal, vyholit a mazat a mazat!“ Mýlka nebyla možná. Za dalších deset minut už bylo lékařské tajemství veřejnou informací. Vojáci se chechtali, ale pro nás byla věc vážná. Epidemie se šíří už i mezi důstojnickým sborem, což by mohlo vážně narušit kázeň a snížit bojeschopnost jednotky.
Večer jsme zasedli a přemýšleli, jak ten prevít zastavit a odkud vlastně pochází.
„Zavolám sem Lojzu!“ dostal spásný nápad Laďa. Ano, pokud někdo něco ví, bude to Lojza, známý recidivista a průšvihář, jinak také kápo supermazáků, tedy vojáků, kterým do konce vojny chybělo méně, než půl roku.
Lojza se dostavil a tvářil se jako neviňátko. Nic nevím, nic jsem neslyšel.
„Tak dost, Lojzo. Jestli nekápneš božskou, postarám se, aby byl zrušen ten tvůj kutloch u kotelny, kde pořádáš mejdany! Tady končí sranda. Jestli to nezarazíme, budou se nám za pár dní drbat celá kasárna a bude z toho velkej průser. Tak s pravdou ven, co o tom víš!“
Vyšlo najevo, že v rámci služební cesty vojenským vozidlem do krajského města se v nádražní restauraci seznámil s jednou příjemnou slečnou, která byla ochotná zažít nějaká ta dobrodružství s vojáky. Naložil ji tedy do auta a propašoval do kasáren. Následující dny se nesly ve znamení veselých mejdanů v již zmíněném kutlochu u kotelny. Následky byly zřejmé.
Nepídili jsme se po dalších podrobnostech celé akce.
„Tak poslouchej, Lojzo. Píšu ti tady cesťák do města, přivezeš nějaký materiál. A zítra tu už ta ženská nebude, jasné? Pak provedeš desinfekci a desinsekci kotelny a kutlochu. Instrukce ti dá tady zdravoťák. Jak to uděláš, to je tvoje věc!“
„Jasný, doktore!“ kýval hlavou horlivě Lojza. Byl si vědom, že si opravdu zahrál s ohněm.
Druhý den jsme s úlevou mohli případ Pthirus pubis uzavřít. Samozřejmě neoficiálně. Jen jsme si uvědomili, že musíme být velmi ostražití, neboť vojáci jsou následkem nedobrovolného celibátu schopni neuvěřitelných věcí. A není jen Pthirus pubis.
Dnes by se něco takového stát nemohlo, a nejen proto, že vojna již není povinná. Nová doba myslí na obyvatelstvo po všech stránkách, takže domů a jiných zařízení pro řešení celibátní tenze je více než dostatek. Z médií často slyšíme, že jde o povolání jako každé jiné. Dámy (eventuálně další pohlaví) si nejstarší řemeslo volí přece zcela dobrovolně a vykonávají je velice odpovědně a s radostí. Skoro to vypadá, že už chybí jen škola pro přípravu kněžek lásky, kterou by bylo možno nabízet mládeži v rámci poraden pro volbu povolání.
Osobně soudím, že jsme se dostali z jednoho extrému do druhého, ale třeba jsem jen staromódní. V každém případě však ostražitý.
