Už staří Čechové slavili rádi a o mladých to platí bezezbytku. Slaví se různé svátky, výročí svateb, narození, založení všeho možného, třeba států nebo měst či firem. Zralí mužové a ženy slaví mimo jiné výročí maturity.
Oslavy jsou v naší krásné vlasti živě pěstovanou kratochvílí. Je tak oblíbená, že se leckdy slaví, aniž je co. Sejít se, pojíst, popít, pokecat, zazpívat si, důvod se vždycky najde. Covidová současnost bohužel slavení nepřeje, což je zřejmě jedním z důvodů celkové frustrace obyvatelstva, které by jistě rádo oslavilo každého uzdraveného a proočkovaného občana.
Ačkoliv je slavení integrální součástí života lidu, nelze si nevšimnout, že největší důvody k oslavám, oficiální svátky země, se co do počtu slavících mezi ty oblíbené zrovna neřadí. Posledních asi 50 let se účast obecného lidu na oslavách oficiálních svátků spíše snižuje, zatímco intenzita oslav svátků vánočních či velikonočních roste natolik, že bylo vydáno již mnoho omezujících opatření, pokud jde o ohňostroje, rámusení a hlahol obecně. Proč tomu tak je, těžko říci. Snad proto, že v tomto případě jde o oslavy svátků církevních, jejichž kořeny tkví hluboko pohanských tradicích a jejichž základem je pohyb Země a Slunce, což jsou faktory, které se bez ohledu na politickou situaci prostě nemění již dlouhá tisíciletí. To o svátcích státních říci zcela jistě nejde. Nejen, že se nám v čase mění, ale mění se i jejich interpretace, trochu se posunují výklady dějin, prostě podle toho, jak si to doba žádá. Za poslední dvě-tři generace si mnozí asi řekli, že je lépe sedět doma a žádné vlajky nevyvěšovat. Účast na oslavě by se mohla třeba za dvacet-třicet let projevit negativně na kádrovém profilu, který bude nejspíš dostupný na internetu. Člověk nikdy neví.
Oslava, nebo jinak setkání maturantů po třiceti letech snad žádnými problémy v budoucnu nehrozí. Již od pravěku jsou ve všech lidských společenstvích obvyklé iniciační obřady spojené se vstupem mezi dospělé, leckdy poměrně kruté, a lze předpokládat, že tomu tak bude i v časech budoucích. Pokrok nelze zastavit, takže dnes má maturitu skoro každý a již se proslýchá, že k jejímu získání ani nebude třeba skládat potupné zkoušky. Vzdělanost obyvatelstva tak nadále poroste.
Pan Slávek se na oslavu 30. výročí složení maturitní zkoušky na gymnáziu těšil. V rodném městě si vyjednal nocleh u bratrance, který měl o inkriminovaném víkendu prázdný byt, jelikož se s celou rodinou odebral na chatu. Slávek si zajel pro klíče, ubytoval se a vyrazil.
Setkání proběhlo veskrze úspěšně. Pánové si pochválili svá mužná břicha, děvčata se častovala neupřímnými bonmoty jako: „Ale ty vypadáš pořád stejně, jak to děláš?“ a všichni si v duchu přiznávali, že zase o něco zestárli.
Projížďka na lodi se sklenkou šampaňského, návštěva mateřského ústavu a dobrá večeře v přilehlé restauraci smazaly všechny pochybnosti o smyslu setkání a nastalo období nostalgie a vzpomínek na minulá desetiletí. Jako pokaždé přišel Slávkovi poděkovat nejúspěšnější spolužák Emil, úspěšný bohatý podnikatel: „Nebejt tebe, tak jsem ty čtvrtletky z matiky nikdy nenapsal a neodmaturoval! Máš to u mě!“. Emil byl jediným ze třídy, který již nepovažoval za nezbytné studovat na nějaké vysoké škole a vrhl se přímo do praxe. Jak život ukázal, uměl ve skutečnosti počítat lépe, než zbytek třídy. Primář Petr jako obvykle popisoval svoji úspěšnou lékařskou dráhu, kterou mu kupodivu nikdo nezáviděl, což nesl poněkud úkorně.
Majitel malé cestovní kanceláře Pepík, původním povoláním strojař, spřádal plány, kam by se všichni mohli jet podívat, architekt Milan vše pečlivě fotil a světa znalý geolog Roman to vše s úsměvem pozoroval. Jádro společnosti tvořila poměrně početná masa psychicky a sociálně přiměřeně zdevastovaných učitelek a učitelů, kteří tvořili ve třídě většinu. Jejich mnohohlasé verbální střety na téma, který ministr byl větší blbec, krotil právník Zdeněk, jenž vstupoval do debaty dlouhotrvajícímu monology, které nebyly nepodobné obžalovacím řečem u soudu.
Večírek se rozběhl na plné obrátky a ku spokojenosti všech. Veselé kalíšky smazaly postupně všechny rozdíly mezi těmi s vysokým stupněm akademického vzdělání a o to nižší úrovní bankovního konta a těmi, kteří se vyššího vzdělání nedobrali a o to vyšším kontem nyní disponují. Připilo se na zdraví těch, kteří nedorazili, včetně Tondy, který se ve svém těžkém životním zápase dobral pozice vysoce kvalifikovaného alkoholika a skončil na ulici.
Se zavírací hodinou se jádro společnosti, tedy asi deset pánů, vydalo do nočního baru, kam je nalákal prostředí znalý Emil, a to pod záminkou setkání s nebývale půvabnými a milými dívkami. Později, ale už pozdě, se ukázalo, že jeho cílem bylo zvýšení tržby v jednom z barů, které provozoval. Večer se zkrátka vydařil po všech stránkách.
Slávek úspěšně dorazil do nedalekého bytu bratrance, svlékl se a padl jako podťatý znaven intenzívními oslavami významného výročí.
Uprostřed opravdu hlubokého zaslouženého spánku se ozval jakýsi signál, dodnes není jasné, co to vlastně bylo, snad mobil. Slávek, jehož právě pronásledoval velmi živý sen, ve kterém zachraňoval půvabnou spolužačku z nejasného nebezpečí, vyletěl z postele a ještě ve spánku, puzen intenzívní potřebou zachraňovat, vyběhl z pokoje a z bytu.
Cvak!, ozvalo se nenápadně za ním. Asi pět minut trvalo, než si uvědomil, kde je. Na chodbě v paneláku, ve tmě, bos, jen ve vytahaném triku na spaní a slipech. Nutno podotknout, že v tom roce bylo obzvlášť studené jaro, venku ležel sněhový poprašek a teploty se pohybovaly zrána pod nulou. Na chodbě byla pořádná zima. Ještě, že Češi trpí zouvací mánií a před každými dveřmi je rohožka. Bohužel tam nebyly boty, ty zůstaly uvnitř. Brzy zjistil, že nejchlupatější a nejteplejší rohožka je právě před bytem, který se mu zrovna uzavřel. Bez ohledu na bezvýchodnost situace jej to potěšilo.
Co teď? Situace nenabízela žádné rozumné východisko. Ani policii nemohl zavolat, nebylo jak. Poslední nadějí byli sousedi. Ale budit je teď za tmy? Navíc byla sobota. Ticho v celém domě napovídalo, že obyvatelé nejspíše odjeli na chaty a chalupy. Představa, že bude trávit dalších dvanáct či více hodin na chodbě ve slipech bez jídla a pití v té zimě, jej naplnila hrůzou.
Mezitím se začalo rozednívat. Tak, nedá se nic dělat, odvahu! Slávek začal zvonit na zvonky nájemníků na patře. Zakrátko zjistil, že se naplnily jeho nejhorší představy. Ve všech bytech ticho a klid, bez ohledu na zuřivé zvonění. Bez ohledu na teploty blízké nule jej polilo horko. To tady fakt bude muset mrznout až do večera?!
Asi po čtvrthodině depresí, kdy sbíral odvahu vydat se do dalších pater, se najednou otevřely venkovní domovní dveře. Jak vyšlo později najevo, stal se zázrak. Starší manželé, sousedi Slávkova bratrance, se takto záhy ráno neplánovaně vrátili domů, protože cosi zapomněli. Byli pravda trochu vyděšení, když viděli večírkem ještě poněkud zdevastovaného pobudu ve slipech před svými dveřmi, ale vysvětlení situace nakonec přijali.
Ale to nebyl všem trablům konec. Sousedi neměli klíče od sousedního bytu, jak Slávek tajně doufal. A neměli ani číslo mobilu bratrance. Ještě, že měli doma dnes již historický artefakt, telefonní seznam. V něm byl nalezen telefon na souseda, který měl domek vedle bratrancovy chalupy, a jeho prostřednictvím se podařilo podat zprávu o katastrofě.
Když se bratranec kolem deváté dostavil s náhradními klíči, nalezl Slávka v družné debatě se sousedy nad hrnkem horkého čaje s medem. Nebyl pravda v nejlepším rozmaru, komu by se taky v neděli ráno chtělo tak brzy vstávat a vážit zbytečnou cestu. Ale ani jeho, natož Slávka, nikdy nenapadlo, jak nebezpečné může být slavit výročí. A to ani nešlo o výročí všeobecně významné. V takových případech je prostě nutné být velmi obezřetný.
