Jak je nebezpečné plést pomlázky

Pan Vesnický vyrůstal na venkově a v době jeho zralého věku se mu narodila vnučka. Nastal čas, aby přenesl lidové tradice, jichž je nositelem, na další nastupující generaci.

Celé to začalo tím, že dcera pana Vesnického pojala záměr, že malou skoro dvouletou vnučku Kačku je třeba začít seznamovat s našimi krásnými lidovými zvyky a tradicemi. Jelikož její muž Matouš je tvor ryze městský, byl za tímto účelem povolán její otec. Jeho úkolem bylo v předvelikonočním čase uplést pomlázky a tuto dovednost také přenést na další generaci, konkrétně na zetě.

Děd se ujal této role s plnou odpovědností a velkým zaujetím. Slovo dalo slovo a jednoho krásného odpoledne se zeť a tchán vydali do blízkého lesoparku na lov proutků. Lesoparkem protéká potok, na němž je vybudováno několik rybníků, takže pravděpodobnost úspěchu byla vysoká, jak ujistil zeť tchána.

Brzy se ukázalo, že podobný nápad měla valná část obyvatel okolních sídlišť a obcí, takže na cestách v lesoparku panoval čilý provoz. Kam se člověk podíval, všude lidi. Solitéři, dvojice, rodinky, cyklisté, běžci, park byl prostě plný lidí, kteří vycházeli z dosud nepotvrzené hypotézy, že virus je zvyklý na vypiplané čínské zahrady a do polodivokého českého lesoparku se bojí, takže nosit respirátor je zbytečné. Všechny tenké dřeviny, třeba jen vzdáleně připomínající proutek, byly již v nejbližším okolí stezek pečlivě sklizeny.

Nezbylo, než sestoupit k potoku a prodírat se křovinami. Tam se naštěstí tu a tam nějaký zapomenutý prut nalézal, ale získat jej nebylo jednoduché. Bez pomoci nože to nešlo. Sbírka prutů se přes veškeré potíže rozrůstala a prutorubci se pomalu otáčeli k domovu. Ještě jedno malé ložisko čekalo na sklizeň, a tak šmik, šmik…

„Au!“, zařval děd a zíral na svoji ruku, ze které se slušným proudem valila krev. Rána to nabyla nijak hluboká, ale podařilo se mu šmiknout nějakou cévu. Obalil ránu kapesníkem a vydali se k domovu. Protijdoucí matky zakrývaly dětem oči a dospělí slabších povah se odvraceli, protože z ruky i přes kapesník stále kapala krev.

Drobná nehoda nemohla oslabit nadšení, se kterým se děd Vesnický vrhl na úkol přenést lidové tradice na další generaci. Doma jen zběžně ovázal poraněnou ruku a ani nevnímal, že teď má na rukách krev, jak se to někdy píše o politicích v dějepisu. Na rozdíl od nich to však byla jeho, nikoliv cizí.

Bez ohledu na drobné zranění se ihned pustil do práce a ani nevnímal okolní svět. Instruktáž zetě proběhla úspěšně, a tak tu během dvaceti minut byly dvě pěkné, úplně čerstvé a naprosto tradiční pomlázky.

Oba nositelé tradic se vítězoslavně probrali z transu a rozhlédli se pyšně kolem, čekajíce pochvalu a uznání. Zrak se jim zastavil na postavičce Kačky, která stála asi metr před nimi a vykulenýma očima sledovala, jak děd zkrvavenýma rukama motá nějaké proutky a mumlá něco o lidových tradicích. Děvče je to učenlivé a rádo opakuje slova, která slyší.

„Kačenko, vidíš, máme pomlázky!“ sdělil zeť trochu zbytečně. Byl svou novou dovedností poněkud vyveden z míry a zaplaven endorfiny, neboť právě plně prokázal kompetenci rodového nositele lidových tradic. Kačka horlivě přitakala a ukázala na krvavé ruce dědy, pravíc: „Táta – deda – pomása!“ Ani netušila, že její zážitek z pletení pomlázky je ještě umocněn tradiční krvavou obětí, ačkoliv nešlo o krev beránčí, nýbrž dědovu.

„Co to tady vyvádíte? Jak to vypadáš, tati?“, ozvalo se za nimi. Dcera spráskla ruce a přehlédla škody. „Tak ty se jdi umejt a já vám zatím udělám kafe. A pořádně si to zavaž, ať z toho to dítě nemá trauma!“

Muži hrdě uposlechli a zakrátko vysvětlili, jak se vše přihodilo. „To snad není možný, jednou vás pustím samotné do lesa a takhle to dopadne! To bude mít Kačenka opravdu mimořádné vzpomínky na velikonoce, a to ještě ani nezačaly. No, je ještě malá, snad na to nakonec zapomene.“

Pořezaný děda seděl u kafe jako zařezaný. Nikoli kvůli zranění, ale trápilo jej, že to nebohé dítě si místo lidových tradic odnese z velikonoc trauma. Už tak není dnes snadné tyto tradice udržovat. Konkrétně pomlázka je již řadu let solí v očích některých aktivních organizací, které ji mají za konkrétní projev diskriminace žen u zaostalých národů slovanského východu, projevující se dodnes brutálním násilím. O tradicích jara, životní energii probouzející se přírody a plodnosti nechtějí ani slyšet. Bývají nekompromisní a své názory prosazují, jak se dá.

Pan Vesnický si vzpomněl na jednu takovou akci, na které byl nucen vyslechnout hodinovou přednášku o diskriminaci. Přednášející, dvě poněkud nápadné ženy, které vynikly ve shromáždění účastníků akce tím, že to, co měly na sobě, opravdu nebylo hezké, pronesly plamennou řeč, následkem které se panu Vesnickému jeho maskulinní ego scvrklo na velikost hrášku.

Pomlázce se intenzivně věnovala dáma, pocházející z vyspělé evropské země, kde eugenika, zahrnující například soudem nařízenou kastraci nevhodných, nevychovatelných a geneticky neperspektivních jedinců, byla součástí státní politiky ještě ve dvacátém století. Přechylování slovanských příjmení (bez znalosti jakéhokoliv slovanského jazyka) si vzala za cíl její kolegyně, která dorazila do Česka z jiné velmi vyspělé evropské země, kde ženy získaly volební právo až ve druhé polovině dvacátého století. Z tohoto úhlu pohledu se míře jejich entusiasmu snad ani nelze divit.

Následkem celé akce bylo to, že pan Vesnický měl pak delší dobu problémy s vlastní sexualitou a jistému odborníkovi trvalo pár měsíců, než ho vrátil zpět do normálního intimního života.

Doyen rodu si uvědomil, že před ním vyvstal nový velký úkol, přenést vnučku přes rychle se blížící obtížné období školní docházky. Ve školách se střídají různé aktivistické organizace jako na běžícím pásu a přinášejí osvětu všeho druhu. Klidně by se mohlo stát, třeba ve druhé třídě, že mezi přednáškou o rozdílech mezi jedenáctým a dvanáctým pohlavím a besedou o volitelnosti pohlaví dojde i na zastaralé tradice, které upevňují nežádoucí ženské a mužské role, jako je pomlázka. A nedej bůh, aby si to nešťastné dítě při takové příležitosti vzpomnělo na tento svůj neortodoxní zážitek a vyprávělo jej spolužákům, nedej bůh aktivistům samým.

Pokud dítě nebude včas poučeno, že o udržování těchto a podobných lidových tradic v rodině je nejlépe pomlčet, aby se rodina nedostala do hledáčku nějaké důležité organizace, třeba nějakého nového českého Barnevernetu, mohly by nastat rodičům dosud nevídané problémy.

Je to jasné. Nadále musí být on a celá rodina velmi obezřetní.