Pan Snaživý, dnes již zralý muž, začínal svoji pedagogickou dráhu v základní škole jedné větší, nicméně docela zapadlé vsi. Ani železnice tudy nevede a do nejbližšího města je to pěkných pár kilometrů.
Působiště to v oněch osmdesátých letech bylo poklidné a romantické. Krásná příroda a dobří, zemití lidé, kteří jej přijali mezi sebe a své děti vedli k tomu, aby pana učitele poslouchaly a vážily si ho, i kdyby po nich chtěl nějakou blbost, třeba vytvořit nástěnku.
Místo to bylo poklidné i pokud jde o ideologické prostředí. V celé poměrně velké vsi se nacházelo nějakých sedm osm členů KSČ, a to ještě velmi vlažných, neboť třídní boj se odehrával někde daleko a sousedi kupodivu nějak necítili potřebu řešit otázky světové revoluce.
Pod hladinou společenské pohody se však přece jenom jisté napětí skrývalo. Již několik staletí byla ves rozdělena na katolíky a evangelíky. Pan učitel – tehdy obligátní oslovení soudruh se zde příliš neujalo a používalo se takříkajíc jen při v oficiálním styku – se tak každý pátek odpoledne potkával na chodbách školy s panem farářem a s paní farářkou, kteří vedli nepovinné, ale hojně navštěvované hodiny obého náboženství. Tradovalo se, že ke sňatku mezi katolíky a evangelíky zde nedošlo už pár set let. A pokud přece, pár se raději odstěhoval. Ale jinak zde žili všichni v klidu a míru.
Zjara jednoho roku se objevila myšlenka, Bůh suď, jak a kde vznikla, že by bylo pěkné uspořádat školní výlet do Prahy. Pan učitel se jí nadšeně chopil a vše se hotovilo k nebezpečné výpravě. Bylo mu jasné, že uhlídat byť jen malou třídu z venkova ve velkoměstě nebude jednoduché, ale nadšení dětí nedokázal odolat.
A tak nastal den D. Děti nastoupily ráno do autobusu náležitě vybavené svačinkami, rezervním oblečením i kartáčky na zuby, neboť v Praze byl připraven v partnerské škole nocleh a výlet byl naplánován až do konce víkendu. Pan učitel spolu s ochotnou kolegyní, která je doprovázela, připravili podrobný itinerář a věřili, že na nic nezapomněli. Čas ukázal, že ne vše se dá naplánovat.
Ani ve snu je nenapadlo, že je třeba podrobně instruovat děti o železniční dopravě. Až v průběhu cesty vyšlo najevo, že valná část dětí nikdy v životě vlakem nejela. Nikoliv z důvodů civilizační zaostalosti, ale prostě proto, že vlak v blízkosti vsi nejezdil. Všechny cesty do města, na dovolenou nebo k příbuzným tak děti absolvovaly autobusem nebo s rodiči autem. Tento faktor se projevil při přestupu na rychlík v krajském městě. Petra, živé to děcko známé svou nedočkavostí, vystoupila z vagonu na opačné straně, než byl perón. Naštěstí na protější koleji nic nejelo. Jakmile se podařilo vzkřísit paní učitelku, která následkem tohoto drobného incidentu ztratila na okamžik vědomí, byly děti náležitě poučeny o tom, co je to perón a nástupiště a jelikož byly velmi bystré, proběhl zbytek cesty již zcela bez problémů, až na nepatrné epizody na toaletě, která vzbuzovala jejich velký zájem, zejména je zaujalo splachování, tekoucí voda a systém otevírání a zavírání dveří.
Cesta po Praze a následující vycházky městem proběhly kupodivu zcela bez problémů. Děti byly naprosto ukázněné a přesně dodržovaly všechny instrukce a pravidla. To však nelze bezvýhradně tvrdit o chování dospělých.
Při návštěvě Pražského hradu navštívila celá výprava kromě jiného též podzemní prostory s hrobkami českých králů. Pan učitel, jsa ukolébán dosud hladkým průběhem expedice, nasál atmosféru slavných časů království českého a v euforické hrdosti nad slávou našich předků pustil se do plamenného výkladu a komentářů jak k jednotlivým osobnostem panovníků, tak k slavným i smutným kapitolám českých dějin. Děti dychtivě poslouchaly a ani si nevšimly, že se jejich skromná výprava nějak zvětšuje. Sytý baryton pana učitele se nesl podzemními prostorami a k malému školnímu výletu se přidávali další a další návštěvníci, kteří se zaujetím poslouchali výklad.
Celé produkci učinil přítrž jeden ze zřízenců, který pana učitele odvedl na konci prohlídky stranou a vysvětlil mu, že se dopustil přestupku, neboť dělal průvodce a vedl výklad, což mohou pouze osoby s patřičnými zkouškami a úředním povolením. Spravila to malá pokuta a pana učitele mohlo hřát alespoň to, že po ukončení prohlídky mu přišlo poděkovat několik zcela neznámých lidí za krásný výklad, jaký ještě při prohlídce památek neslyšeli.
Další den byla plánována prohlídka některých pamětihodností, které leží na trase metra. Bylo samozřejmé, že zvláštní pozornost si vyžádá metro samotné, tehdy relativně nová zajímavost hlavního města. Z toho důvodu byly děti ráno shromážděny a podrobně instruovány o systému dopravy metrem a o pravidlech, která je nutno dodržovat, včetně toho, co je třeba učinit v případě, že by se, nedej pánbůh, ztratily.
Systém platby za jízdu metrem byl zcela odlišný, než dnes. Vstup do metra byl vymezen turnikety s fotobuňkou. Po pravé straně se do turniketu vložila mince, jedna koruna, a vstup pak zůstal otevřený. Pokud jste korunu nevložili, systém se uzavřel závorami z obou stran turniketu, což bylo provázeno silnou zvukovou kulisou. Lidé s permanentkami vstupovali do metra po pravé straně průchodem vedle kukaně dozorčího stanice. Stejně tak ti, kteří měli nárok na slevu a platili jen padesát haléřů. Za tím účelem zde byla připevněna průhledná kasička. Pro naši výpravu bylo podstatné, že slevu měly děti do deseti let věku, což byla nezanedbatelná část výpravy.
„Tak ještě jednou a naposled. Komu není deset roků, jde vpravo a platí jen padesát haléřů, jasné?“
„Jasné!“, ozvalo se sborově.
Náležitě poučena se pak celá výprava vydala do stanice metra vstříc dalším dobrodružstvím. Vše probíhalo bez problémů a více než polovina žáků řádně prošla systémem a již sjížděla dolů po schodech s paní učitelkou, zatímco pan učitel jistil zadní voj výpravy.
A vtom najednou „Bum!“. Výrazný zvuk neomylně signalizoval, že se některý cestující dostal do pasti, že byl jakožto neplatič zachycen závorami. Dosud plynulý tok cestujících se zastavil. Ani ne tak kvůli jednomu uzavřenému průchodu, ale spíše kvůli tomu, aby se cestující motivovaní naší národní škodolibostí mohli pokochat neštěstím a ostudou druhých. Než stačili zjistit, co se vlastně stalo, znovu se ozvala rána. „Bum!“. To už se zastavili skoro všichni, i ti, kteří opravdu spěchali. Také pan učitel zpozorněl a trochu zbledl, neboť v něm vzklíčilo jisté podezření. Zaostřil na místo incidentu, a když se ozvalo třetí „Bum!“, už mu bylo jasno. Před zavřeným turniketem stála Anička a kulila oči na tajemný stroj. Svému učiteli však bezmezně věřila, a tak se již počtvrté vydala statečně do jámy lvové. Pečlivě se držela při pravé části turniketu, do něhož předem vložila padesát haléřů, sklonila se k červeně zářící fotobuňce a tak hlasitě, jak jen byla schopna, zvolala:
„Mně není deset roků!“ a neohroženě vstoupila do turniketu.
„Bum!“ nedal se přesvědčit stroj.
Síla autority pana učitele byla nekonečná. A tak znova:
„Mně není deset roků!“
„Bum!“
V tomto okamžiku se již provoz u vstupu do metra úplně zastavil. Přítomní spoluobčané se svíjeli smíchem, někteří si museli sednout na zem, protože se neudrželi na nohách. Dozorčí stanice zcela selhal, jelikož se smál tak, že spadl ze svého ergonomického křesla někam na dno dozorčí kukaně a ne a ne se vyhrabat.
„Aničko, proboha!“, zmohl se pan učitel jen na drobnou modlitbu. Ale Bůh jej vyslyšel, Anička na něj obrátila své veliké modré oči a pravila bezelstně:
„Pane učiteli, on to neví, že mně není deset roků a že mám slevu!“ a ukazovala s vyčítavým pohledem na tvrdohlavý stroj.
„Neví, Aničko, neví. Ale to nic, pojď, půjdeme tudy stranou.“
Vše nakonec dobře dopadlo, výlet proběhl beze ztrát a ještě dlouho, hodně dlouho se o něm mluvilo v obou náboženských komunitách.
A pan učitel? Inu získal neocenitelnou zkušenost, že při přípravě výletů musí být velice, ale velice obezřetný.
