Pátek je dnem chatařů a chalupářů, kteří se masivně přesunují do svých víkendových destinací a dva tři dny se snaží zapomenout na chaos a stres života ve městě. Ne všechno se však dá jen tak nechat za sebou a zapomenout.
Pan Scháněl se již tento pátek spokojeně zahnízdil ve svém venkovském bydlišti, ale hlavou se mu stále honil problém, na který narazil v průběhu dne. Ani pořádně nevěděl, kde jej ta nepříjemná informace potkala, jestli při poslechu rozhlasu v autě, nebo jestli ji zahlédl kdesi na internetu. Večer nakonec usoudil, že se jí zbaví nejlépe v místní hospůdce.
Zasedl na své oblíbené místo u okna a chmurně se zahleděl do sklenice s pěnivým nápojem. Po chvíli se otevřely dveře a hned od nich se ozvalo zahalekání: „Nazdár, kamaráde! Tak zase mezi námi vesničany? Jedno točené!“ a Pepa usedl po bok svého bývalého spolužáka.
„No ty zase čumíš, jak kdyby ti ulítly včely. Zase ti nějaká inflace sežrala úspory?“, zasmál se a s chutí se napil.
„Ále, doneslo se mi, že se chystá nějaká reforma školství nebo co, a tak mi to nějak vrtá v hlavě.“
„Prosím tě, takových zpráv už bylo a kdo ví, jak to dopadne. A navíc jak říkáš, teprve se to chystá, takže zejtra to asi nebude.“
„Prý chtějí zkrátit základku z devíti na osm let. Znamená to, že všechno, co se teď učí devět let, se nacpe do osmi? Nevím proč. Víš, náš kluk je teď ještě v mateřské škole, a tak nevím, bude chodit na první stupeň jen čtyři roky a pak další čtyři na druhý stupeň? A už ve 13 letech aby se rozhodl, kam půjde dál? A holka, ta je o pět let starší, ta to bude mít stejně nebo ještě postaru? Je dobrá, chtěla by na gympl, ale jak to tedy vůbec bude? A ještě jsem slyšel, že se prodlouží povinná školní docházka. To se bude plnit asi na střední škole.“
„Jak na střední škole? A co když se ten žáček nikam nepřihlásí? To je nějaký divný! Ale já mám takový pocit, že osmiletá základka už tu byla. Mám pravdu, pane řídící?“, obrátil se Pepa k vedlejšímu stolu, kde popíjel své pivko starší prošedivělý pán, bývalý dlouholetý ředitel místní malotřídky, dnes již v důchodu.
„Byla, byla, pánové. Ale to už je mnoho let a dlouho to nevydrželo.“
„Tak jak to tenkrát bylo, pane řídící?“
„To se přihodilo v osmdesátých letech, ale testovalo se to myslím už v sedmdesátkách. Základka přešla z devíti na osm ročníků, vypustila se pátá třída na prvním stupni. A to prodloužení povinné školní docházky bylo taky.“
„A proč to udělali?“
„No to hochu pořádně nevím. Bylo to celé obaleno do spousty frází o kvalitě vzdělání, ale osobně myslím, že šlo hlavně o vyřešení problému nedostatečných kapacit škol, do kterých tehdy nastupovaly Husákovy děti, kterých bylo více, než míst ve školách. Vypuštěním jednoho roku se ušetřily jak kapacity, tak se částečně vyřešil nedostatek učitelů a vůbec se ušetřila spousta peněz.“
„A co lidi, ti s tím souhlasili, a co kantoři?“
„Ale dobrý muži, to byla jiná doba, co schválil ÚV KSČ a vláda, o tom se diskuse nevedla, to prostě tak bylo.“
„No a jak jste to zvládali?“
„Češi a zejména čeští učitelé přežijí všechno. Jednoduché to nebylo, i když se jeden ročník vypustil, bývalo ve třídách běžně přes 30 žáků a současně se objem učiva o tu jednu devítinu zvětšil, pro kantora žádná legrace. Běžně jsme nestihli probrat celou učebnici. Veselo bylo na středních školách, kam byli umístěni žáci, kteří se nedostali na vybrané obory a bylo jim přiděleno místo na nějakém oboru, kde ještě místo bylo, a který je absolutně nezajímal. Ale nastoupit tam museli. Následovaly vysoké absence, spousta problémů s žáky, kteří do školy nechtěli chodit. Navíc ti bez občanky byli ještě děti, ale jiní s občankou už ne. Tehdejší učitelé z učňáků by o tom mohli dlouho vyprávět. Ale nakonec jsme to přežili, my i žáci. A s úlevou jsme přijali návrat k devítiletce po roce 89.“
„No pěkně děkuju, to nás čekají hezké věci. Pro pána jána, proč by se to samé mělo dělat znova, když s tím bylo tehdy tolik problémů?“
„Ale pánové, nyní je úplně jiná situace, žijeme v jiné době.“
„Jaká jiná doba? Vždyť to vypadá dost stejně, ne?“
„Dnes jde přece o něco úplně jiného. Především o zlepšení kvality středního vzdělání, o prevenci předčasných odchodů ze vzdělávání, efektivnější rozložení sil v učitelských sborech a snížení zátěže systému sociálního zabezpečení. Snížení počtu ročníků základky na 8 let zefektivní vzdělávací proces a umožní optimalizaci prostorových a vzdělávacích kapacit základního školství a následně umožní úspory až 10 miliard ročně, nepočítaje v to efekty vyplývající z dřívějšího vstupu absolventů do pracovního procesu a daňového systému. To je přece pozitivní, ne?“, usmíval se poněkud šibalsky pan řídící.
„No co nám to tady vykládáte, pane řídící!“, vybafl Pepa. „Já to nechá…“
„Počkej Pepo! Pane řídící, vy si z nás tak trochu děláte srandu, co? To si fakt myslíte?“
„Myšlení je, pánové, činnost namáhavá, ošidná a jistým způsobem nebezpečná. Již se jí, zaplať bůh, nemusím pracovně věnovat, takže se jí pokud možno vyhýbám.“
„Tak sakra, co nám to tu vyprávíte?“
„Já jsem si jen dovolil volně interpretovat některé body chystané reformy, jak jsem se s nimi seznámil. Přemýšlet o nich bych si nedovolil, chraň bůh, to by fakt dost bolelo.“
„Ale vždyť je to skoro to samé! Proč se to má opakovat?“
„Ale pánové! Tohle je přece něco úplně jiného, už jenom proto, že je to na stole teď, v době svobodné, něco jiného to bylo tehdy. Ale pravda, opakovat reformu může být někdy nebezpečné. Leckdo si totiž pamatuje tu minulou. Nejlépe je počkat, až pamětníci vymřou, nebo … je aspoň umlčet. A protože chci pokud možno v pohodě užívat důchodu, tak jako bych nic neřekl.“
