Ten den byl pan Scháněl poněkud neklidný. Seděl ve svém pohodlném křesle u malého stolku, popíjel oblíbeného turka, ale dnes si tuhle svoji pohodovou chvíli po návratu z práce nijak neužíval.
Hrabal se v nějakých lejstrech, tvářil se naštvaně, kroutil hlavou a každou chvíli tiše zasakroval. Přehraboval se v hromádce papírů, které měly jedno společné, totiž vkusně vyvedenou hlavičku vysoké estetické úrovně a velmi zdvořilé oslovení. Za ním následovaly řádky čísel a na konci se skvěla tučným písmem číslovka, která pana Scháněla uváděla do stavu mírné nepříčetnosti.
„Kde na to sakra mám brát?!“, mumlal si pro sebe, když nevěřícně zíral na cifru, která reprezentovala doplatek za energie v řádu několika desítek tisíc korun. Jeho zuřivost ještě zvýšilo následné sdělení, týkající se výše nově vypsaných záloh.
A tak to šlo papír za papírem. Hypotéka, kterou splácel jako následek základní rekonstrukce malého domku na okraji Prahy, který zdědil po rodičích. Plyn, hlavní zdroj tepla. Internet, televize, paušál na MHD pro celou rodinu, mobily, nafta, pojistky, auto atd., atd. Dvě dospívající děti a platy řadového referenta na místním úřadu a učitelky mateřské školy mu žádný velký prostor pro úspory nedávaly. Sečetl to všechno a povzdechl si.
„Sakra, vždyť nám skoro nezbyde na jídlo, to máme louskat cvrčky?“
„Ahoj, tak už jsem doma!“, ozvalo se z předsíně. Ve dveřích se objevila jeho drahá polovička. „Co to děláš? Dala bych si kafe, ty už máš?“
„Jo, mám.“, zavrčel. „Vypitý.“ A vydal se, za ta léta náležitě vycvičen, do kuchyně, aby po sobě umyl hrneček.
„Počkej, počkej, nevyhazuj ten lógr, dej to sem!“
„Co blbneš, jdu to umejt, co s tím chceš dělat?“
„Ty nevíš, že lógr je nesmírně cenná surovina a používá se například ke hnojení květin? A nejen to, dají se na něm například pěstovat houby, třeba hlíva ústřičná, ta je děsně zdravá!“
„No něco jsem četl, ale o co jde? Ty chceš snad u nás na zahradě založit plantáže hlívy na těch pár lžicích lógru, co tady vyprodukujeme? Navíc ty piješ rozpustný, tak to nevypadá jako dobrý podnikatelský záměr. A vůbec, já mám úplně jiné starosti.“
„Jaké ty můžeš mít starosti! Věčně se válíš v tom tvým křesle a nevidíš, jak se kolem svět mění!“
„No, mění, a jak. Budeš se divit.“, zabručel si pro sebe. Věděl, že jakmile se jeho žena dostane do ráže, nelze ji zastavit a hodlal nenápadně vyklidit pole.
„Kam zase jdeš? Říkám, že vůbec nevíš, jaké nové pokrokové trendy se objevují. Já samozřejmě nebudu zakládat žádnou plantáž, ale sběr lógru je součástí velkého projektu, který významně zlepší životní prostředí v Praze a současně bude ideálním způsobem využívat dosud opomíjený odpad. Přišlo to z Magistrátu a my jsme se do toho zapojily.“
„Kdo my? My dva? Že o tom nic nevím.“
„No přece naše školka, to je přece jasný!“
„A to u vás děti vypijou tolik kafe, že se to vyplatí?“
„Kašpare! Samozřejmě zaměstnanci. A už je v tom nevím kolik škol. Hlavní partneři jsou velké úřady a snad i kavárny, to budou tuny lógru! Je to super.“, vykládala jeho vyvolená se zářícíma očima. Připadala mu v tu chvíli jako Johanka z Arku. Jen si nějak nemohl vzpomenout, proč ji nakonec popravili.
„Aha, takže když dopijete kafe, dovezete lógr na Magistrát?“
„No to bys koukal, jak je to vymyšlený. Vyfasovali jsme Chytrý koš, do kterého se lógr vysype. Koš sám pozná, že už je plný, a vyšle signál na Magistrát, odkud pro něj přijede sběrač na kole.“
„Cože?! Aha, oni vědí, že vy byste nepoznaly, že je ten kbelík plný, to chápu. A co se s tím sebraným šrotem bude dál dít?“
„Ty seš ale blbej, poznaly, ale takhle je to lepší.“ Tady nepatrně zbrzdila proud své výmluvnosti, asi přemýšlela, proč je to takhle lepší, ale jen na zlomek vteřiny. „Svezou to na farmu, kde na tom budou pěstovat hlívu. A už se testuje další možnost, budou se tím krmit cvrčci.“
„Cože?!“
„No cvrčci, jako potrava pro lidi. To nevíš, že je to moderní trend stravování? Konzumace hmyzu sníží podstatně produkci CO2 a zbaví lidstvo nebezpečí nedostatku potravin.“
Panu Schánělovi přišlo poněkud mdlo. Jistě, věděl, že jsou tací, kteří si na hmyzu pochutnávají. Jakožto velmi tolerantní muž plně respektoval takové choutky, ale jako člověk, který vyrůstal na venkově, si dobře pamatoval, jaký odporný zelenožlutý sajrajt vystříkl z brouka, na kterého jste – samozřejmě nechtě – šlápli. Pravda, mnohé potraviny nevypadají před kuchyňským zpracováním zrovna vábně, některé například poněkud páchnou, ale co je moc, to je moc, byl přesvědčen pan Scháněl.
„A to se to pak bude servírovat třeba ve školních jídelnách? Doufám, že naše děti už budou ze školy venku.“
„Ničemu nerozumíš. Pokrok prostě nezastavíš!“
Pan Scháněl už jen smutně pokýval hlavou. Budoucnost, která se před ním rýsovala, nebyla zrovna růžová. Netušil, jak zaplatí účty, které se mu hromadily na stole, ale zato tušil, že se mu budou zdát nepěkné stravovací sny.
„No, asi nám fakt nezbyde, než opravdu louskat cvrčky…“, povzdechl si a odešel do obýváku, doprovázen nechápavým pohledem své drahé polovičky pletoucí svetr.
