Pan učitel Snaživý strávil celý svůj profesní život před katedrou až do zralého věku. Jeho rukama prošly generace žáků a studentů, kterým se snažil vštípit základy matematiky, královny věd, a její rodné sestry, fyziky.
Začínal u obyčejné tabule a křídy, pak přešel na tabuli interaktivní a dnes se snaží naučit své žáky aspoň něco s využitím nejmodernější techniky on line. Je živým důkazem pokroku ve vzdělání – čím modernější a sofistikovanější techniku používá, tím horší jsou výsledky žáků. A to bez ohledu na již několikáté snížení objemu učiva a jeho náročnosti za poslední dvě tři desetiletí. A je nucen poslouchat hlubokomyslné úvahy nejvyšších představitelů rezortu, podle kterých je na vině on sám, obecně učitelé, kteří učí špatně. Je tím poněkud zmaten, protože před dvaceti třiceti lety dosahoval se svými žáky podstatně lepších výsledků při větším objemu učiva. Že by on a ostatní učitelé za tu dobu zapomněli učit?
Mnoho ovšem nescházelo a k učitelskému povolání by se ani nedostal a současné potíže by se mu vyhnuly.
V osmdesátých letech byla povinnou součástí vysokoškolského programu studia učitelství kromě jiných leckdy podivných disciplín také tělesná výchova. Původně bylo možné vybrat si z nabídky sportů, které se na fakultě pěstovaly, podle dispozic a zájmu studenta. V tom roce se však změnilo vedení fakulty a do jejího čela se dostala mladá ambiciózní soudružka děkanka, která stanovila, že všichni studenti učitelství musí umět plavat, aby byli schopni vylovit tonoucího žáka z rozbouřených vod. No, nic proti plavání. Už méně srozumitelné bylo, že povinnou alternativou bylo bruslení. Ostatní sporty byly tímto úředně zrušeny.
Student Snaživý docela rád plaval a s rozhodnutím děkanky se smířil. Faktem je, že nerad bruslil, prostě proto, že to neuměl a přišlo mu zbytečné se to ve dvaadvaceti letech učit, nota bene před zraky krásných studentek. Měl však neštěstí v neštěstí. Na chodidle, lépe řečeno v patě levé nohy, se mu jako na potvoru vytvořil jakýsi útvar, nějaká vrostlá bradavice či co, který mu začal dost bránit v pohybu. Začal už lehce kulhat, na fotbal a jiné sporty si musel nechat zajít chuť. Rozhodl se tedy, že věc v následujícím semestru s povinným bruslením radikálně vyřeší a objednal se na chirurgii.
Zákrok nebyl nic příjemného a také rekonvalescence se protahovala, rána se špatně hojila. Samozřejmě ještě před tím navštívil hodinu bruslení s lékařským potvrzením, že bruslit nemůže a v brzké době podstoupí chirurgický zákrok.
„No, to se nedá nic dělat. A chodit sem nemusíte, zbytečně byste tu seděl. Až to bude v pořádku, ohlaste se u mě na katedře.“ pravil asistent, když si přečetl lékařskou zprávu.
Léčení se protáhlo a student Snaživý byl fit v době, kdy už semestr končil. Donesl závěrečnou zprávu na katedru tělesné výchovy a tím považoval věc za vyřízenou.
Asi měsíc nato, na konci zkouškového období, ho doma čekal úřední dopis z děkanátu. Při jeho čtení málem omdlel. Stálo tu totiž černé na bílém: „Jelikož jste nesplnil zásadní povinnou část studijního programu IV. ročníku (tělesná výchova), dostavte se na děkanát fakulty, kde s Vámi bude projednáno Vaše vyloučení ze studia.“
Následující týden se tedy vypravil vyslechnout ortel. S sebou měl lékařskou zprávu, kterou si nechal pro jistotu znovu vyhotovit, a index o studiu.
Paní, tedy soudružka děkanka, byla brunetka menší postavy s přísným pohledem a ostrým, výrazným hlasem. Honosila se profesorským titulem a pevným kádrovým profilem. Studenti se marně snažili dopátrat se toho, kdy a kde titul získala. Jediné, co se podařilo zjistit, bylo, že v mládí proslula jako mimořádně schopná skupinová vedoucí na jedné škole v kraji. Další stopy, jako odborné články, recenze, publikace či přednášky a podobně, se vypátrat nepodařilo.
„Vy jste, soudruhu, vůbec nenavštěvoval tělesnou výchovu! To je zásadní porušení studijních povinností a nezbývá, než abyste byl ze studia vyloučen!“
„Ale to není pravda, já jsem se řádně omluvil, a abych tam nechodil, to mi řekl asistent, který ty hodiny vedl. Mám tu lékařské vysvědčení, že jsem byl indisponován, celý semestr. Na konci léčení jsem řádně odevzdal potvrzení na katedru, jak mi asistent řekl. Já jsem nic neporušil.“
„To jsou nějaké výmluvy. Mám tu od vedoucího katedry tělesné výchovy dopis, ve kterém je uvedeno, že jste hodiny ignoroval. Jestli takhle přistupujete ke studiu, stejně byste úspěšně neabsolvoval!“
„Jak to mají evidované na katedře, to nevím, ale nejméně dvacet kolegů mi dosvědčí, že to bylo tak, jak říkám. A pokud jde o další předměty, mohu vám sdělit, že k dnešnímu dni mám všechny zápočty a zkoušky, většinou s výborným prospěchem. Podívejte, Konstrukční geometrie, Teorie množin, Pravděpodobnost a statistika, Kvantová a statistická fyzika, Astronomie a astrofyzika, Jaderná fyzika, no ta je jen za tři. A právě včera jsem se vrátil ze Slovenska, kde jsem byl na celostátním kole Studentské vědecké činnosti, kde jsem reprezentoval fakultu jakožto vítěz fakultního kola v oboru matematika.“
Bylo zřejmé, že tyto disciplíny jsou vládkyni fakulty poněkud cizí. Přesto byla asi trochu vyvedena z míry.
„Mno, …, tak tedy …, Ale tělesnou výchovu ignorovat nemůžete! Měl jste zajít za vedoucím katedry a dohodnout s ním náhradní program.“
Bylo zbytečné vysvětlovat, že to bylo povinností vedoucího katedry, nikoliv studenta.
„Takže, soudruhu! Zítra zajdete na katedru tělesné výchovy a tam vám stanoví náhradní splnění povinné části studijního programu tělesná výchova, nejspíše formou zkoušky. A dobře se na ni připravte!“
Student Snaživý si připadal jako blázen, ale rozhodnutí soudružky děkanky nekomentoval. Dorazil na katedru tělesné výchovy s tím, že takhle praštění snad nebudou a nějak se dohodnou.
Samozřejmě se mýlil.
„Tak tady máte seznam okruhů ke zkoušce a seznam literatury, kterou prostudujete. Za týden se ukažte a já si Vás vyzkouším.“, pravil asistent pověřený vyřízením jeho zapeklitého případu. Vztyčil se v celé výši svých 160 centimetrů a s přísným pohledem předal svazek papírů nebohému studentovi. Ten se stále ukájel tím, že si z něj dělají legraci a nakonec se to skončí krátkým pohovorem a bude konečně klid.
Za týden se dostavil v daném čase na katedru.
„Á, to jste vy. No tak pojďte dál. Tady si vytáhněte dvě otázky, tam u stolku se můžete připravit!“
Student Snaživý byl velký sportovní fanda a sám aktivně sportoval, nejraději měl míčové hry. Přesto usedl ke stolu v mírném šoku – ano, oni to chtěli opravdu dotáhnout do konce se vším všudy. Tak tedy, co to tu máme. Házená, dobrý, o tom něco vím, český vynález, původně národní házená, prima. A co je tohle? Jéžíšmarjá, hromadná vystoupení? Spartakiáda? No, to mám asi smůlu.
Nakonec to všechno dobře dopadlo.
„Ale za jedna vám dát nemůžu, s tou spartakiádou to nebylo úplně v pořádku. Takže za dvě.“
A tak se stal pan Snaživý asi jediným učitelem matematiky a fyziky v českých dějinách, který musel pro získání diplomu složit mimořádnou zkoušku z tělesné výchovy.
