Od jara do podzimu jsou naše ulice a silnice v obležení strojů a lidí, kteří se snaží je opravit a uvést do perfektního stavu, aby mohly přes zimní období zase úspěšně chátrat. Je to takový koloběh života komunikací.
Naši zastupitelé velice pečlivě a na základě vysoce sofistikovaných modelů dopravy plánují průběh jednotlivých prací a uzávěr silnic, aby dopad na dopravu byl v rámci možností optimální.
Rekonstrukce komunikací je také ideální příležitostí pro realizaci moderních trendů v dopravě, což se projevuje tím, že po rekonstrukci se natolik změní značení a průjezd městem, že řidič je nucen se absolutně soustředit na řízení, což zásadně přispívá k bezpečnosti silničního provozu.
V první řadě je třeba odstranit zastaralé systémy. Naši zlomyslní totalitní předchůdci postavili na mnoha místech komunikace, které mají čtyři pruhy, dva v každém směru. Taková zpozdilost! Tuto zhovadilost je nutno odstranit v první řadě. A tak řidič projíždějící poprvé po rekonstruované silnici zjistí, že bývalé dva pruhy jsou kdekoliv, kde je to jen trochu možné, staženy do jednoho. Pro lepší plynulost dopravy je navíc zbylý pruh zúžen, aby bylo možno na kraji komunikace namalovat pruh pro cyklisty. Je vedlejší, že tahle cyklokrajnice je často namalována v místech, kde je frekvence projíždějících cyklistů srovnatelná s frekvencí koňských potahů. Přebytečné plochy komunikace jsou bíle vyšrafovány, aby bylo naprosto jasné, že vjet na ně je smrtelný hřích.
Malování na asfalt je vůbec mimořádně progresívní moderní metoda regulace dopravy. Komunikace ve městech jsou počmárány bílými, ale i modrými, fialovými nebo žlutými čarami tak hustě, že za pár let už budou zabírat větší plochu na vozovce, než asfalt. To je mimořádně dobrá zpráva pro ekologii města. Je známo, že bílá barva odráží podstatnou část dopadajícího slunečního světla, takže se města nebudou tak přehřívat v dnešních časech globálního oteplování. Samozřejmě, něco to stojí. Lze odhadnout, že na jeden kilometr pokreslené městské komunikace se spotřebuje až jeden hektolitr barvy, která je ovšem zcela jistě ekologická a nejspíš se vyrábí z heřmánku nebo něčeho podobného.
Řidič je následkem všech nových nečekaných úprav automaticky pekelně soustředěn na jízdu, kterou mu navíc komplikují doprostřed vozovky instalované zelenobílé falusy, které se objeví po projetí před ním jedoucího vozidla zcela neočekávaně. Barevně je doplňují červenobílé zábrany, které také vidí často na poslední chvíli.
Ještě štěstí, že se mu před kapotou nemíhají nové perspektivní a ekologické dopravní prostředky, všemožná elektrická jezdítka nebo elektrokoloběžky. Ty jezdí vesměs po chodnících, což jistě významně přispívá k bezpečnosti silničního provozu. Jsou mimořádně populární mezi seniory, kteří jsou nuceni bedlivě sledovat provoz na chodníku a včas uskakovat před koloběžkami, které jezdí stejnou rychlostí, jaká je povolena na přilehlé silnici. Tato činnost seniorům bystří zrak a postřeh a tímto pravidelným pohybem si udržují fyzickou kondici na vysoké úrovni, čímž si prodlužují život.
Povolená rychlost na vozovkách se pohybuje od 30 do 50 km/h, což je velmi optimistický limit, ale je vidět, že naši konšelé jsou shovívaví a dávají řidičům možnost se aspoň tu a tam rozšoupnout.
Všechny nové progresívní prvky dopravního značení jsou zaváděny jen s těmi nejlepšími úmysly, to je samozřejmé. Jde o zlepšení bezpečnosti, ekologie a „zklidnění dopravy na páteřních komunikacích“, jak se lze dočíst v některých radničních periodikách.
A buďme korektní, to se opravdu daří.
S nástupem dopravní špičky se doprava zklidní velice výrazně. Auta se posunují po zvolené trajektorii rychlostí, která nehrozí při případném střetu zraněním ani drobným živočichům, jako jsou myši nebo pejsci, natož člověku. Provoz je zcela bezpečný. Doprava je optimálně zklidněna, což ovšem nelze říci o řidičích, ale to je jen bezvýznamný kolaterální efekt. Nejen cyklisté či koňské povozy, pokud se ovšem na trase vyskytnou, ale i chodci se podél automobilů pohybují násobně vyššími rychlostmi, než automobily. Téměř ideální stav. Navíc tu jistě dochází k nějakým ekologickým efektům, které je však velmi obtížné odhalit. Snad je ten smrad z výfuků při zařazení nižších rychlostních stupňů a vyšších otáčkách nějak voňavější.
Pokud se ještě podaří sofistikovaně zkombinovat dopravu na zmodernizované komunikaci s výlukou na přilehlé páteřní silnici, s opravou zastávek MHD, s výkopy a rekonstrukcí kabeláže, vodovodů či kanalizace, dojde snažení našich dopravních novátorů svého cíle. Doprava se zklidní zcela, mohli bychom říci absolutně. To je ten ideální stav. Auta stojí, jen tiše vrní motory. I řidiči už se zklidnili, ovíváni klimatizací svačí, poslouchají rádio, sledují televizi, čumí do mobilů a tiše a rezignovaně čekají a čekají.
Stále více a více se tak vkrádá myšlenka, že takový stav je vlastně cílem celého toho náročného snažení. Prostě znechutit lidu jízdu autem a donutit poddané, aby pokud možno chodili pěšky, jezdili na kole nebo, nelze-li jinak, používali MHD.
Více chodit pěšky, jezdit na kole a používat MHD není vůbec špatná vize, jen vzniká pocit, že tento způsob přesvědčování není ideální. A myslet si, že na nákupy budou chodit lidé pěšky a potáhnou se s taškami v rukou nebo je pověsí na řídítka bicyklu nebo je povezou na nosiči, jak si to zralý muž pamatuje z dětství, je více než naivní. A to už vůbec nemluvíme o úspěšných mužích a křehkých blondýnkách, kteří se svých macatých SUV za pár milionů jistě nevzdají. A že jich je v Praze dost a dost.
Nejprve je třeba řešit spokojenost lidí, a teprve pak věci další. Jinak to může být poněkud nebezpečné.
