Byl pátek navečer a pan Slušný vyrazil na svou pravidelnou pouť za partičkou mariáše. Se svými přáteli se scházel pravidelně v hospůdce, která byla bohužel až na druhém konci nevelkého města, kde žije.
Většinou mu tahle pravidelná asi hodinová procházka ani nevadila, ale dnes počasí pěším zrovna nepřálo. Foukal studený vítr, jako na potvoru přímo proti němu, a trochu poprchávalo. Povzdechl si a odhodlaně se vydal přes nepřízeň počasí vstříc příjemné společnosti. Jak věkem zrál, stále častěji ho pronásledovala myšlenka, že by si zasloužil vlídnější zacházení. Třeba by jej mohl někdo do oblíbené, ale trochu vzdálené hospůdky dovézt, a pak zase dopravit domů. Třeba jeho potomek, jako výraz vděčnosti znavenému tátovi za celoživotní otcovskou péči.
Nakonec, poháněn vidinou dobrého moku, dobrých přátel a partičky mariáše, úspěšně dorazil do cíle, kde jej už netrpělivě očekávali kamarádi Jirka a Petr.
„No to je dost, že jsi tady, kde se couráš, člověče!“, láskyplně zaznělo od stolu štamgastů.
„Vám se to kecá, máte to sem kousek! Já se sem plazím v tom nečase skoro hodinu. Psa by nevyhnal, prší, fouká, myslel jsem, že zmrznu. Jo, jedno pivo, ale přidejte mi k němu rum, abych se trochu rozehřál.“
„No už jsi tady, tak nebreč a dej si panáčka, to tě zahřeje.“
„Ale já nebrečím, ale když si představím tu cestu zpátky, tak ani nemám chuť. Je to nespravedlivý, že to mám tak daleko. Ale lepší pivo tady jinde nemaj, to je fakt.“
„Tak si domluv nějaký odvoz, třeba by pro tebe mohla přijet ta tvoje holka, ne? Vždyť už dělala řidičák.“
„Dělala, ale neudělala. A už podruhé. Nejdřív shořela na testech a podruhé při jízdách. To víš, ona je trémistka po mě. Vždycky zazmatkuje a něco zvorá. Už nevím, co s ní.“
„Tak ji s tím pomož, vždyť seš zkušený řidič, ne?“
„To jsem zkoušel, ale já to nedám, vždycky se vytočím a ona je ještě víc nervózní. Kdybych našel někoho, kdo by ji to dokázal naučit, rád ty hodiny zaplatím, ale já nikoho takového neznám.“
„No, možná bych o někom věděl.“, začal trochu opatrně Jirka.
„No tak sem s ním, ať to ta holka konečně udělá. Víš, co už mě to stálo peněz? Doučování, kondiční jízdy a co já vím, co ještě. Tak kdo to je? A umí vůbec ty testy a všechny novinky? Sám už o nich nemám úplně dobrý přehled.“
„No na tohle se můžeš naprosto spolehnout, to má ten chlápek v malíku, vždyť už těch řidičáků udělal desítky.“
„Jak desítky? Co to meleš? Který idiot by dělal znova řidičák, když už ho má?“
„No, jak bych ti to vysvětlil… Ale musíš mi slíbit, že budeš držet hubu a necháš si to pro sebe. Já bych nechtěl nikoho podrazit a už vůbec nechci mít nějaké problémy.“
„No tak dobře, ale co je to teda za nesmysl?“
„To máš tak. On ten chlápek není od nás, pochází z Asie. A jak asi víš, v těchhle komunitách platí trochu jiná pravidla, než která máme my. Oni drží víc při sobě a vzájemně si pomáhají. A to je podstata věci.“
„Já chápu, že udělat tady u nás řidičák pro ně není zrovna jednoduché, už kvůli jazyku. Ale dělat ho desetkrát, dvacetkrát? To je přece nesmysl. Nebo mu ho už dvacetkrát sebrali a musel ho znovu udělat? No, to by nebyl úplně ideální učitel, spíš kopyto.“
„Nech mě domluvit. Právě proto, že se špatnou znalostí češtiny je to pro mnohé z nich, jsou to zejména ti starší, kteří sem přišli už dospělí, těžké, skoro nemožné, vytvořili si systém vzájemné pomoci. Vybrali mezi sebou jednoho ve středním věku, který umí perfektně česky a je výborný řidič. Ten pak ty jejich řidičáky dělá a oni ho za to platí.“
„Počkej, jak dělá? To jde místo někoho jiného na zkoušky?“
„Kdepak, to by byl přece podvod. Pověřenec chodí na všechny lekce, jízdy a nakonec i na zkoušky. Navštěvuje tolik autoškol, kolik fyzicky stihne. Nakonec pak odevzdá dokumenty toho, za něhož celou autoškolu poctivě absolvoval. My Evropané máme totiž potíže identifikovat jednotlivé osoby z téhle komunity, z našeho pohledu jsou si hodně podobní, skoro stejní. A že se v rámci této akce nechají ostříhat tak, aby se co nejvíce podobali pověřenci, to už je jen detail. A výsledek? Všichni jsou spokojení. Autoškoly mají kšeft, všichni mají platný řidičák a mohou rozvíjet podnikání a policie vlastně nemá co kontrolovat.“
„No to snad není možný! A co když takového řidiče kontroluje policie a zjistí, že vlastně neumí česky?“
„No, to popravdě nevím. Třeba řekne, že už zapomněl, co já vím. Ale jedna věc je jistá. Těžko budeš hledat v celé republice člověka, který by uměl předpisy i jízdy tak dobře, jako tenhle.“
„No to máš asi pravdu. Je to sice šílené, ale sežeň mi ho. Snad to tu moji holku naučí.“
A pánové se s chutí ponořili do královské karetní hry.
Sešel se měsíc s měsícem a počasí bylo v pátek opět mizerné. Pan Slušný dorazil na pravidelnou partičku karet zase pěkně vymrzlý, ale domů se už vezl pohodlně a v teple. Dcera začala plnit dopravní funkci, po které pan Slušný již léta toužil. Řidičák udělala po perfektní přípravě ovšem sama, bez nebezpečného manévru zastupování. Kyprou blondýnku by totiž bylo možné s černovlasým učitelem přeborníkem v počtu získaných řidičských průkazů jen těžko zaměnit.
