Roky učitelské praxe na vysočině přinesly panu Snaživému mnohé zajímavé zážitky. Mezi ty opravdu silné patřila setkání s pamětníky druhé světové války, z nichž mnozí byli jejími aktivními účastníky.
Bylo to právě čtyřicet let od ukončení největšího vojenského konfliktu v dějinách, když školu navštívili dva pánové, přímí účastníci partyzánského odboje v srdci vysočiny. Přišli pobesedovat s dětmi a s učiteli a zavzpomínat na těžké doby německé okupace.
Tvořili zajímavou dvojici již na první pohled. Rčení „Nomen omen“ pro ně platilo jako na málokoho. Pan Malý byl menší, podsadité, trochu zakulacené postavy, a z jeho usměvavého širokého obličeje zářila veselá šibalská očka. Celkový dojem měsíčního úplňku byl zdůrazněn hladkou lesklou pleší. Pan Velký byl dokonalým protikladem svého kolegy. Vysoký, hubený, šlachovitý, jeho hlubokými vráskami zbrázděný obličej působil stále trochu zamračeně, což podtrhoval pohled velkých černých očí pod hustým tmavým obočím. Nad stále trochu zamračeným čelem pak jeho vysokou postavu korunoval hustý vlasový porost, původně černý, dnes již hodně prokvetlý šedinami.
Oba se narodili před válkou v nedaleké větší vsi a úspěšně vystudovali gymnázium. Jejich další studia přerušilo uzavření českých vysokých škol, a tak válečná léta strávili doma. Vrátili se z pražských vysokých škol, plni rozhořčení a nenávisti k okupantům. Protektorát byl pro ně, jak se tenkrát říkalo, pouze „Protentokrát“. A pro jejich rodiny také.
Pan Malý, který pocházel z učitelské rodiny, se zapojil do západního odboje. Využil svého jazykového vzdělání a pomáhal zajišťovat práci tajné vysílačky, která dodávala informace o situaci v zemi londýnskému vedení a mimo jiné udržovala spojení a zajišťovala zásobování jednotky, řízené z Londýna. Zajišťoval spojení mezi jednotlivými osobami a jednotkami.
Pan Velký byl synem místního hokynáře, který byl zapojen do složitého systému zásobování z východu řízené partyzánské jednotky, které velel na vysočinu vysazený důstojník sovětské armády. Jeho brigáda byla poměrně početná, protože v ní sloužili nejen vysazení partyzáni, ale také řada lidí různých národností, kterým se podařilo uprchnout ze zajetí, z transportů nebo před pronásledováním Gestapem.
Jeho role byla jednoduchá. Jak padla noc, naložil plný batoh proviantu a vydal se na cestu do lesů. A nebyla to žádná procházka, tam i zpět to bylo dobrých třicet kilometrů a on se musel do svítání vrátit.
Pánové se rozhovořili a podle všeho mluvili i o věcech, které si dříve raději nechávali pro sebe. Po válce se totiž jejich cesty rozešly a oni se potkali po mnoha letech, právě u příležitosti výročí konce války. Měli si o čem povídat.
„S vámi to tenkrát nebylo vůbec jednoduché. Vzpomínáš, jak nám vaši sebrali zásilku, na kterou jsme čekali? Málem se tam strhla mela.“
„No, to víš, nám docházely zásoby, zejména střelivo, neměli jsme jinou možnost.“
„Jen se nedělej, nezmizely jenom náboje.“
„No, hlavně, že se nakonec velitelé domluvili.“
To už bylo povídání pro učitele. Ti se místy dost divili, co všechno se v těch letech přihodilo.
„Velký průšvih byl, že se ztratil partyzánský archiv, kde byla celá historie popsána. Všechny akce, jmenné seznamy partyzánů a lidí zapojených do odboje, záznamy o zásobování. Víš, dodnes si myslím, že to nebyla náhoda…“
„No, on se pak nějaký objevil, ale myslím, že tam nebylo všechno. Vždyť si vzpomeň na toho sovětského velitele brigády. Když se tady slavilo dvacáté výročí osvobození, tak byl pozván, ale ve Svazu ho nemohli najít. Pak se nějak podařilo ho objevit kdesi na Sibiři, asi jej tam Stalin uklidil. Přijel, děkoval a plakal mi na rameni, že jsme ho zachránili.“
„To víš, to už byl báťuška Stalin v Pánu, tak to šlo.“
„A kde jste vlastě sháněli zásoby pro partyzány, vždyť bylo všechno na příděl a Němci to přísně kontrolovali?“ byl zvědavý pan učitel.
„No, různě. Měli jsme svého člověka v okresním městě na německém úřadu, ten nějaké lístky navíc sehnal. Hodně také lidi dávali ze svého, to víte, na venkově se nějaké to prase, králíci a slepice načerno sehnaly. Naši sousedi měli například živé prase zakopané v hluboké jámě v zemi, pečlivě zakryté, aby ho nebylo slyšet. A ze sklizně se taky leccos ušetřilo. Brambory, obilí, zelenina. Ale šlo o krk, to je fakt. Když bylo nejhůř, zorganizovalo se po dohodě s obchodníkem noční přepadení. Občas to bolelo, muselo při tom být nějaké zranění, aby Němci nepojali podezření. Na dodávky dostávali lidé potvrzení, aby bylo možné je po válce odškodnit.“
„Z čeho? Po válce nebylo nic.“
„Asi se počítalo s reparacemi, ale těch se nám nějak nedostalo, čert ví, jak to po válce dohodli.“
„No, už je to pryč, zaplať pánbůh. Měli jsme kliku, že jsme to ve zdraví přežili. Ne všichni kamarádi měli takové štěstí. Stačí si vzpomenout na lidi z Ležáků. Nic po té vesnici nezůstalo.“
„A jak ses měl po válce?“
„Nejdříve dobře, podařilo se mi dostudovat. Ale pak jsem se stal pro své kontakty na západě nežádoucí osobou a skončil jsem v kriminále. Naštěstí ne nadlouho, po šedesátém mě rehabilitovali.“
„No to je dobrý, já dopadl úplně stejně. Táta hokynář se nechtěl vzdát svého hokynářství a já už tuplem. Sotva jsem dostudoval a měl převzít obchod, už mě zavřeli, byl jsem prý kapitalistický živel a bránil novým pořádkům. No, naštěstí přišla brzo ta rehabilitace. A co jsi dělal pak?“
„Nejdříve jsem učil na učilišti, ale pak jsem dostal místo ředitele gymnázia v našem okresním městě, a tam jsem dosloužil do důchodu. To byly hezké roky.“
„Hm, já jsem odsud nakonec odešel. Dělal jsem v obchodě a poslední roky ve vedení podniku, hlavního účetního. Tak jsem taky nakonec skončil u svého oboru.“
Stateční staří pánové polevili v obezřetnosti, se kterou dříve válečné události komentovali, tak trochu zapomněli, že jsou vlastně na besedě, a povídali a povídali. Vzpomínky je spojily a tak, jak to v životě bývá, vzpomínali spíše na to dobré. Museli prožít velmi těžké chvíle, nejednou jim i celým jejich rodinám šlo o holý život. Byli však naprosto přesvědčeni o své pravdě a o nutnosti za ni a svobodu bojovat. Jejich statečnost byla „odměněna“ opravdu brutálně. I s tím se dokázali vyrovnat a šli dál životem poctivě a přímo.
Bylo by jistě zajímavé poslechnout si tyto pány dnes, jak by se dívali na problémy a omezení, kterým jsme dnes vystaveni, a které mnozí považují za opravdové utrpení. Myslím, že by se v názoru shodli, ačkoliv jeden z nich byl lidovec a druhý komunista.
