Bydlet v paneláku má své výhody i nevýhody. Prostředí je to poněkud uniformní, ale na druhé straně je tu vše, co k běžnému žití potřebujete. Voda, elektřina, plyn, teplo, světlo. Zdánlivé samozřejmosti.
Paneláková sídliště nazval svého času prezident našeho státu králíkárnami. No, asi by se trochu divil, že jeden kotec v takové králíkárně dnes přijde na šest až devět milionů korun. Pokud předpokládal, že se do takových bytů nebudou chtít stěhovat mladí lidé, nemýlil se. Kde by na to vzali.
Osobně jsem ve svém kotci spokojený. V sedmém patře paneláku mi přece jenom chybí trochu té zeleně, třeba zahrádka. A tak se rád čas od času vypravím k některému ze svých známých a příbuzných na pár dní, abych na venkově či na chatě užil také trochu té přírody.
Onen víkend jsem se v odpoledních hodinách vracel z návštěvy jednoho ze svých kamarádů muzikantů, s nímž jsme dva dny trochu muzicírovali a zkoušeli nějaké nové písně.
Vybalil jsem z auta kytaru, tašku s notami a druhou s osobními potřebami a vydal se spěšně k výtahu, protože již před Prahou jsem cítil, že bude brzy nutné, abych učinil zadost potřebám svého chátrajícího těla.
Stiskl jsem přivolávač výtahu a netrpělivě očekával příjezd kabiny. Nic. Ani opakovaný pokus nepřinesl úspěch. Nezbylo, než se vydat vzhůru pěšky. Posílen několika nepublikovatelnými výroky určenými výrobci výtahu a servisní službě vydal jsem se vzhůru.
A hele! Ve druhém patře kabina výtahu způsobně stojí a tváří se, jako by se nic nedělo a vše fungovalo, jak náleží. Aha, někdo asi pořádně nedovřel dveře výtahové šachty, a tím se výtah zablokoval, pomyslel jsem si a s úlevou se vecpal se všemi zavazadly dovnitř a stiskl sedmičku. Dveře se vzorně zavřely a … nic. Zmáčkl jsem tlačítko znovu a pro jistotu ještě devítku a desítku. Opět nic. No, co se dá dělat, asi je to opravdu mimo provoz, pomyslel jsem si a hodlal vystoupit a pokračovat pěšky.
Avšak ouha! Vnější dveře výtahu přes veškerou moji snahu otevřít nešly. Sakra, co s tím? Aha, tady je tlačítko otevření dveří! Jakmile jsem je stiskl, stroj se odvděčil zhasnutím veškerého osvětlení. Pochopil jsem, že jsem opravdu uvězněn. Pokusy dovolat se pomoci se bez ohledu na mé docela slušné hlasové fondy zcela míjely účinkem, ačkoliv jsem úzkou štěrbinou prosklení zahlédl nějaké postavy míjející potemnělou klec. Napadlo mě, že se budu muset zamyslet nad tím, proč nejsem mezi obyvateli našeho domu oblíben.
No nic, klid, nějak to přece vyřeším. Na ovládacím panelu jsou přece pro takovéto případy nouzová tlačítka. Stiskl jsem to, nad kterým se skvěl poněkud neumětelsky provedený piktogram mluvícího člověka, což jsem si přeložil jako spojení na nějaký dispečink. Žádné odezvy ani spojení se mi nedostalo, jen se z neznámých důvodů opět rozsvítilo osvětlení klece. No dobrá, pak tu máme tlačítko s piktogramem „Alarm“. Statečně jsem je zmáčkl v očekávání, že kdesi „na konci drátu“ se ozve klidný hlas, který zařídí v krátké době mé vysvobození. Místo toho vzduch prořízla za mým zadkem odporně kvičící siréna, jejíž zvuk málem spustil realizaci mých biologických potřeb na tomto zcela nepatřičném místě. Připomnělo mi to, že nutnost je již dostatečně naléhavá. Mimoto opět zhasla veškerá světla v kabině.
Na sirénu samozřejmě nikdo nereagoval. Začal jsem si zoufat. Ale v tom jsem si uvědomil – vždyť mám mobil! Vyhrabal jsem spásný přístroj a vyhledal spojení na předsedu našeho SVJ, u něhož jsem hledal záchranu. Ano, už se ozval!
„Pane předsedo, víte, že nám zase nejede výtah?“
„Ale jistě, už jsem volal do firmy, ale to bude v pořádku, do dvou tří hodin přijedou.“
„Cože? Ale já jsem zavřenej v kabině a nemůžu ven, co mám dělat? Vždyť se tady po……!“, opustil jsem platformu slušné konverzace, nemaje co ztratit.
„No, já vám pomoct nemůžu, jsem v práci, tak holt musíte počkat, já s tím nic neudělám.“
Sakra, co mám dělat? A hele, támhle nahoře je nějaké číslo, píšou „Volejte v případě nouze.“, to zkusím. Tak to máme 722 858…. Už to zvoní!
„Haló, já jsem zůstal uvězněn v kabině výtahu, v ulici…“
„Sakra, tak si zavolejte na pohotovostní službu, tohle je soukromé číslo, tak neobtěžujte.! Na shledanou!“
Jak soukromé číslo?!? Ještě jednou: 7-2-2-8-5-3- Tři! Ne osm! Sakra v tý tmě, kdo to má vidět. Tak znova!
Další pokus byl úspěšný a velmi příjemná, podle hlasu mladá dáma mi slíbila, že služba přijede co nejdříve. To už jsem se kroutil v koutě kabiny.
Nicméně jsem si oddechl a doufal, že vydržím a neskončím tak, jak dle legendy skonal Tycho de Brahe.
Vtom jsem zaznamenal na chodbě jakýsi šramot. Už s minimální nadějí, ale přece jen jsem se pokusil volat o pomoc. Ve škvíře prosklení kabiny jsem identifikoval nějakou mně neznámou mladou rodinku, která vlekla do druhého patra kočárek s potomkem. Museli zde bydlet krátce, nikdy jsem je nepotkal.
„Prosím, nemohli byste se pokusit otevřít ty dveře? Dovnitř jsem se dostal, ale ven nemohu.“
Hleděli na mě vytřeštěnýma očima a bylo zřejmé, že nechápou, v jaké jsem situaci, a jak jsem se do ní dostal. Za chvíli nicméně pochopili a mladý muž, nejspíše z Ukrajiny, na mě promluvil záhadným jazykem. Sám se zřejmě domníval, že mluví česky, ale já jsem jeho názor nesdílel. Nicméně jsem pochopil, že se mi snaží vysvětlit, že existuje nějaký postup, který mi umožní vylézt z té prokleté klece, ale budu muset vynaložit nějaké úsilí, jehož podstata mně ovšem unikala.
„Tak dost! Já ti hochu nerozumím, zkus to nějakým jiným jazykem, třeba se dohodneme!“, hulákal jsem a nabídl mu několik jazyků, o nichž jsem se domníval, že bych v nich instrukcím rozuměl.
Nereagoval na žádnou, a tak jsem se na základě jeho přízvuku rozhodl zariskovat a nabídl mu ruštinu.
Vykulil oči a opatrně se rozhlédl kolem. „Po ruski?“ Bylo zřejmé, že se obává, aby jej někdo z jeho krajanů neslyšel hovořit tímto zapovězeným jazykem.
Nakonec se uvolil a vysvětlil mi, že nalevo od vnitřních dveří klece se vně ní nachází páčka, kterou lze otevřít vnější dveře výtahu, jsou-li zablokovány.
A skutečně! Páčku jsem našel, stiskl, dveře povolily a já málem porazil jeho ženu i s kočárkem, jak jsem pádil do sedmého patra, svobodný, nezávislý, hnán biologickou potřebou.
Dorazil jsem domů a po vyřízení akutních nezbytností jsem konečně mohl využít v plné míře blahodárných vlastností mobilního telefonu, totiž obvolat všechny, které jsem zalarmoval následkem mého nešťastného uvěznění. Vždyť kdybych neměl mobil, zbytečně by se mým tragickým osudem trápili. Takhle si mohli oddechnout a zbytečně se nestresovat.
Bez mobilu ani ránu! Nikdy nevíte, kdy vás může vyvést z nepříjemné situace.
