Pan Slušný prožil celý svůj život na malém městě na moravskočeském pomezí. Nakupovat chodí do svých oblíbených obchůdků na náměstí a v jeho okolí. Jen jeho paní a dcery čas od času vyrazí do nákupního centra, ovšem vždy bez něho.
Jeho život zralého muže tak plynul poklidně a spořádaně, den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Přesto se tu a tam vyskytla nějaká změna a narušení jeho zavedeného pořádku. Jednou to byla dovolená, jindy návštěva již dospělých dcer s rodinami. Tak se stalo, že se na něj při jedné návštěvě obrátila jeho dcera s prosbou, zda by se na dva týdny nemohl nastěhovat k ní domů. Celá rodina se totiž chystala po dlouhé době na delší dovolenou a nechtěli nechat byt na sídlišti tak dlouho opuštěný. Navíc potřebovali zajistit péči o psa, kterého s sebou vzít nemohli. A upřímně řečeno, přítomnost seniora se jevila také jako vhodná vzhledem k řadě nutných drobných údržbářských prací v bytě, na které neměl zaměstnaný zeť dílem čas, dílem schopnosti.
Slovo dalo slovo a ve stanoveném termínu se děd Slušný objevil na panelovém sídlišti ve velkoměstě a převzal vedení domácnosti a psa. Mladí odjeli a začal každodenní program drobných prací a péče o psa. Jeho drahá polovička se zatím v rodném městečku starala o zahradu a domácí zvířectvo.
Dcera se vynasnažila, aby měl otec v bytě vše, co bude potřebovat v průběhu nadcházejících čtrnácti dnů. Na všechno ovšem pamatovat nemohla.
Po pár dnech začal pan Slušný postrádat pár maličkostí, které bylo nutno nakoupit. No co, prakticky naproti paneláku, ve kterém nyní sídlil, se přes hlavní ulici nacházel veliký nákupní komplex, kde, jak říkala dcera, je možné koupit prakticky všechno, co člověk potřebuje.
Tak co vlastně potřebuju? Položil si ráno pan Slušný otázku. No jo, vodu po holení, vzal jsem si s sebou lahvičku skoro prázdnou. Jen jestli tam budou mít tu moji oblíbenou, kterou kupuju u nás v drogerii u Nováků, uvidíme. A taky musím do trafiky, pro cigarety a něco ke čtení si koupím. A boty. V těch jejich pantoflích se nedá chodit. A něco pod hlavu, malý polštářek, jako mám doma. Furt mě bolí za krkem. Pak zajdu pro nějaké pečivo, tady je už všechno tvrdé. Jestlipak budou mít čerstvé, jako u nás v pekárně Novotných. Inventura, kterou si mumlal pro sebe, nebyla dlouhá. Vše si pečlivě zapsal na malý papírek a vyrazil do víru velkoměsta.
Vstoupil statečně do nákupního komplexu, jehož konec se ztrácel v nedohlednu. Jeho prvním dojmem bylo, že se ocitl v předimenzované nádražní hale. Naštěstí se hned zkraje před ním objevil známý název jeho banky, kam hned zamířil, aby si z bankomatu vyzvedl nějaké peníze. Měl odjakživa pocit, že je dobré mít s sebou alespoň nějakou hotovost, neboť člověk nikdy neví, co se může přihodit.
Finančně posílen vyrazil do nákupního centra. Ale ouha. Ať se sebevíce rozhlížel, žádný nápis „drogerie“ nebyl v dohledu. Procházel dlouhými chodbami a hledal a hledal. Zahlédl mnoho všelijakých nápisů a sdělení, ale po pravdě řečeno, valně jim nerozuměl. Tak například jakýsi veliký obchod byl označen třemi obrovskými stejnými písmeny. Co v něm je na prodej, už tak zřejmé nebylo. Veliké výlohy byly zakryty stejně velikými plochami, na kterých byla vyvedena v sytých barvách obrovská písmena „SALE“ v doprovodu stejně ohromných číslic a procent. Hned vedle se nacházel veliký obchod, kde by možná byly k sehnání potřebné pantofle, ale nad vchodem se skvěl nápis, který si pan Slušný přes svou zcela nepatrnou znalost angličtiny přeložil jako „rezervováno“. Tak tam raději nešel. Jiný obchod se pyšnil názvem, který si vyložil jako „Obyvatel New Yorku“. Pan Slušný usoudil, že jeho potřeby se nejspíš s potřebami zákazníka v americké metropoli shodovat nebudou, a tak kráčel dál. A drogerie nikde.
Už poněkud unaven obrátil se na kolemjdoucí mladou dámu: „Prosím vás, je tady někde drogerie?“
„Stojíte před ní, pane!“ pravila dáma a s kroutíc hlavou pokračovala ve své obchůzce chrámu spotřebitele.
Skutečně. Při podrobné obhlídce sortimentu zkraje provozovny se ukázalo, že jde o hledanou drogerii. Pan Slušný radostně vstoupil a jal se hledat pánskou kosmetiku. Když se ve svém hledání ocitl uprostřed záplavy dámských vložek, depilátorů a holicích strojků (to ho zmátlo), oslovila jej mladá prodavačka: „Mohu vám nějak pomoci?“
Poněkud zpocený pan Slušný odvětil: „Ano, ukažte mi, kde máte kolínskou a vyveďte mě odsud!“
Vypadl z prodejny doprovázen úsměvy personálu a ohlédl se, aby zjistil, kde to vlastně byl. Nad vchodem se skvěl nápis o dvou písmenech, ze kterých by ani genius formátu Einsteina nebyl sto usoudit, že právě zde je na prodej kolínská, o ostatních věcech nemluvě.
Měl splněn pouhý jeden úkol, uplynula skoro hodina a cítil příznaky vyčerpání. Pochopil, že nakupování není aktivita relaxační, ale vysoce náročná jak fyzicky, tak mentálně.
Opřel se na chvíli o jakýsi panel, aby si odpočinul a zvážil další postup. A ejhle! Panel se ukázal být panelem informačním, na němž mohl zmatený návštěvník zjistit, kde se v ohromném komplexu nachází jím hledaný obchod. Pan Slušný se pozorně začetl do dlouhého seznamu. Poněkud vyděšen zjistil, že jím navštívený komplex obsahuje asi 300 obchodů a další desítky stánků. Jen asi u čtvrtiny z nich bylo česky zřejmé, jaký sortiment je v daném obchodě na prodej. Většina obchodů byla označena jen značkou, názvem firmy. Pan Slušný pochopitelně některé značky znal, ale jistě ne všechny. Byl zvyklý z rodného městečka na to, že každý obchodník má na svém vývěsním štítu tou či onou formou sdělení, co se tu prodává.
Přesto nakonec nalezl, co potřeboval. Pravda, nebylo jednoduché hledat potřebné obchůdky v bludišti chodeb, takže na konci své mise byl dostatečně vyčerpaný a slušně řečeno naštvaný. Přešel hlavní silnici a vnořil se zpět do klidu sídliště. Hned na rohu ho zaujala místní hospůdka, která tu byla jako na zavolanou. Když spláchl únavu a rozrušení z traumatizujícího zážitku, pochopil, proč je pivo v Praze dražší. Bez pár plzní by bylo takové nákupy jen těžko přežít a nebylo divu, že Pražáci jsou ochotni dát za ně cokoliv. Ještě štěstí, že si vybral hotovost. Tady platební karty nebrali.
