Kdyby v každé psychoterapeutické ordinaci pouštěli meditační hudbu Krishna Das, mnoho lidi dočkalo by se brzkého uzdravení a terapeuti by tak měli dostatek času pro pacienty, kteří skutečně potřebují odbornou pomoc.
Krishna Das, meditační hudba, která léčí moji duši pokaždé, když okolo mne prochází splín plný pochybnosti, beznaděje a obav z budoucnosti.
Není nikdo na tomto světě, kdo by se alespoň jednou necítil zoufalé, kdo by se neptal, jaký je smysl jeho života a kdo by si nepřál raději na tomto světě nebýt. Každý z nás si musí v průběhu života projít podobnou zkušenosti. A i když se za své city a mentální zdraví mnohdy stydíme, za sebe mohu tvrdit, že není nic ostudného přiznat si, že momentálně teď procházíme těžším obdobím, kdy se na nás všechno valí, nemáme z ničeho radost a sílu sami sobě si pomoc, najít důvod k veselí a chuť k plánování budoucnosti.
Léta jsem odmítala meditaci a lidi, co se jí věrně oddávají, považovala jsem za blázny. Nechápala jsem, proč je někdo ochoten věřit v nějakou “sílu”, kterou ani oni sami neumí pořádně definovat. Byla jsem racionálně smýšlející člověk. Člověk, který potřeboval hmatatelný důkaz, aby uznal existenci někoho a něčeho. Bez důkazu vše pro mne znamenalo jen lidským výmyslem, nesmyslem a podvodem.
Minulé jaro jsem to byla já, kdo hledal odpovědi na své otázky a v tom jsem narazila na meditační hudbu, které jsem se trpělivě a zarputilé vyhýbala. Neměla jsem v nejmenším úmyslu meditaci se vůbec zabývát, jelikž jsem pochybovala, že by mne jakákoliv hinduistická mantra mohla léčit, dát sílu i sebedúvěru a určit směr, po kterém se chci vydat.
Jednoho dne jsem pocítila hlubokou prázdnotu uvnitř mně samotné. Cítila jsem, že abych byla zcela schopna pochopit, kdo jsem a kam směřuji, nestačí se na život dívat jen rozumem. Bylo tady něco ve vzduchu, co jsem nedokázala správně pojmenovat a už vůbec ne definovat. Vždy “to” tady se mnou bylo od samého narození, ale neuvědomovala jsem si “jeho” skutečnou přítomnost. Kroužilo “to” okolo mne, den co den se mi “to” připomínalo, a i když jsem se “tomu” bránila, vždy si “to” tak nějak přivolalo moji pozornost. A tak něco se ve mně zlomilo a s povzdechem jsem si řekla, “Proč ne? Proč to aspoň nezkusit.”
Netrvalo dlouho a melodie mantry “Saraswati” od Krishna Das, která se na mne z reproduktoru valila, zaplavila mne něhou a já jsem znovu pocítila, že jsem milovaná, i když jsem zrovna procházela rozchodem. Mé srdce pocítilo horko, má duše pokoj a má tvář proudy slz úlevy. V mé hlavě se rozjasnilo, jako by má mysl zanechala tělo a rozhodla se hledat naději někde do vzdálených krajin na východě, kde víra lidí ještě neopustila, ale naopak dodává jim sílu jít dál bez přestání i přes nepřízeň osudu, nehledě jak těžký balvan každodenních problémů nesou si na zádech. Odpovědi konečně přišly. Najednou jsem si byla jistá, že rozhodnutí, která jsem již učinila, ale bála se uskutečnit, jsou správná. Najednou jsem viděla, že ve svém životě znovu jdu před.
A pak jsem “to” konečně poznala. “To” byla moje prázdná spiritualitá, která celý ten čas se mnou byla a čekala, až si uvědomím její skutečnost a blízkost, a zatoužím ji naplnit pravými hodnotami života (láska, pokora, vděk, soucit, skromnost), které jsou důležité ne jen pro mne samotnou, ale i pro lidí v mém okoli.
Přestala jsem stát v místě a dostala jsem chuť, sílu i odvahu být sama sebou bez přetvářky a vidět náš úžasně krásný svět novýma očima plné radosti, nádherné přítomnosti a bezedné naděje.
Meditace mne zbavila strachu a na oplátku jsem v ní získala sebepoznání, pokoj mysle a úctu nejen k vlastní duši, ale především k duším těch druhých.
