Podnikatelem jen krátkou chvíli

Kdysi dávno,začátkem roku 1990 hned po revoluci začal euforie s podnikáním.Skoro každý to chtěl zkusit,něčím novým zaujmout a samozřejmě vydělat. I já patřil mezi ty  skoro zlatokopy a průkopníky  nového druhu podnikání. Realita byla ale úplně jiná než jsem si ve svých plánech představoval.

Kdekdo byl nějakým obchodníkem nebo trhovcem s čímkoli. Já jsem si zařídil půjčovnu videí, přehrávačů a prvních videoher co se daly sehnat různě po burzách. Na tu dobu to byla docela pecka. Bohužel  jen byla. Jak jsem úspěšně začal, tak rychle jsem skončil.

Ale trošku po pořádku…

V té době jsem si zařídil živnostenský list a zaplatil jen nějaký poplatek.Vyřídil si jednoduše  spotřebitelský úvěr. Nakoupil videa a přehrávače. Pro začátek a na rozjezd to stačilo, pak by se vidělo co dál. Jednalo se o nějakých 30 tisíc. Na tu dobu to bylo dost peněz. Nechal si vyrobit razítko firmy, natiskl smlouvy,podal inzeráty, rozhodil sítě.

Půjčovnou byla chodba v bytě, vždy jen tak na hodinku denně.

Protože jsem byl snad jediný, nebo jeden z prvních v tomto oboru, ceny měl přijatelné, zájemců bylo tolik, že jsem nemohl veškerou poptávku uspokojit.Vypadalo to na slibně se rozjíždějící se kšeft. Opravdu. Škoda , že jen do té doby, než se objevili první nepoctivci a podvodníci. A že jich pak nebylo málo. Jeden takový si zapůjčil videorekordér. Bohužel ho nevrátil. Přitom vypadal tak důvěryhodně. Ohlásil jsem záležitost na polici. Tehdy ještě nepomáhali ani nechránili. Prý se nic neděje, on to určitě vrátí uklidňovali mě. Pokud mám číslo OP a veškeré potřebné údaje neměl by být žádný problém, který by se nedal vyřešit.Vskutku nebyl. Jen do druhého dne. To jsem se dozvěděl, že ona osoba má na svědomí krádež auta, dalšího videa a několika videokazet z jiné půjčovny. Navíc prý byt trestán za vraždu. No teda byla studená sprcha. Proč zrovna já. Už jsem se musel smiřovat s tím, a bylo více než jasné, že na něm si nic nevezmu, pokud nechci skončit s kudlou v zádech. Další problém na sebe nenechal dlouho čekat. Za několik dní se nevrátil další kousek.To jsem se už vezl na horské dráze přímo do pekla.

Věděl jsem sice opět co je to za člověka, kde bydlí,kde pracuje. Přehrávač už neměl, protože potřeboval peníze a prodal ho. Při setkáních vždy sliboval hory doly a že zaplatí i ušlý zisk. Já byl naivní a stále věřil. Co mě byly platné plané sliby, když jsem musel po krátké době s firmou skončit. I videohry,ty se brzy porouchaly. Tak jsem byl prostě namydleném. Navíc s dluhem,který jsem musel splácet.

Tak jsem zkusil mou situaci řešit s pomocí  právníka, ale moc jsem si nepomohl. Spíše naopak. Jeho služby mě stály další několik tisíc. Byl soud. Tam došlo ke smíru ze strany žalované s tím, že do 14 ti dnů vše uhradí. Měl jsem i soudní rozhodnutí. To mi bylo k ničemu.Stejně nikdy nezaplatil.Na další soudy a právníky jsem neměl a ani tomu nevěřil. Nezbývalo, než to pomalu přestat řešit a smířit se takovým blbým osudem. Nejhorší bylo to,když jsem ho potkával, tak se jednoduše vysmíval. Ještě jsem zkusil  agenturu.Ta se tím nějakou dobu zabývala, ale  také bez výsledku. Poprvé v životě jsem musel navštívit finanční úřad a učinit daňové přiznání. S mnohatisícovým mínusem mě to připadalo absurdní. Něco jako  v Kocourkově.

Kdybych na to tenkrát měl a nebál se nabrat vysoké úvěry, mohl jsem být třeba milionářem? Tak jak to udělali mnozí přede mnou a i po mě. A jsou na tom teď mnohem lépe než já.

Ty možnosti tenkrát byly, ale já se toho bál a nechytil příležitost za pačesy.

A tak jsem musel  skončil s podnikáním!