37. Vrzání obratlů a pleskání povadlých stehýnek

Říká se: „Pokud jsou děti naživu, když se manžel vrací z práce, myslím, že svůj díl práce jsem odvedla.“ A navíc jsem četla, že být matkou, není lehké, kdyby to bylo lehké, dělali by to otcové. Nějak mě to dneska zmáhá. Dítě je sice naživu a v dobré náladě, ale jako kdybych tady těch dětí měla dvacet. A to ještě nemám doma to velké, až přijede velitel z práce, jako vždy nesmírně znaven a na pokraji smrti hladem, nespokojený se vším a se všema, nikým nedoceněný, málo chválený, málo obletovaný, s bolavýma zádama a sraženým obočím, sakra, nechtěla bych být v jeho kůži, když to tak píšu, to já se mám nakonec královsky.

Berunka vytlačila čtvrtý zub a dneska si dala první mrkvičku, byla nadšená a celá oranžová. Já jsem pořád nějaká neslaná nemastná, všechno mi padá z ruky, včetně berunky – to jsem si trochu zapřeháněla, ale jen trochu, klepla jsem ji nechtěně do kokůsku plastovým hrníčkem. Přežila to a už šla raději spát. Do trouby ji naštěstí nestrkám, nejsme v Americe, kdyby se upekla, tak bych asi neuspěla s tvrzením, že v návodu nebylo výslovně uvedeno, že se tam nesmí ohřívat děti.

Veliteli zase ruplo v zádech, tak smrdí doma a vyžaduje, abych poskakovala kolem gauče, kde zůstal ležet, a byla při ruce. Je tady děsný počasí, celé odpoledne lilo nebo vánicovalo, ven se vůbec nedalo jít. Vyrazily jsme s berunkou až po obědě. Před chvilkou jsme se vrátily ošlehané větrem do tepla domova, ale tam šlehaly zase blesky z gauče, protože záda pořád bolí a nebylo, kdo by je politoval.

Soused na mě volal cestou z procházky z okna, ať jdu na panáka, sousedka stála celá rozevlátá ve dveřích, raději jsem odmítla, je Valentýn, kdo ví, co tam dělají. Sice tvrdili, že jsou zpocení z faktur a vzhledem k jejich hromádkového systému účetnictví (jedna hromada každý měsíc) a sousedovu nerozvážnému používání klávesy enter bych tomu i věřila, ale raději se stavíme zítra, to je mezinárodní den rodiny, tak to bude sichr ve vší počestnosti.

Kamarád nám včera namontoval nové dveře do chodby a dneska přišel už jen přišroubovat práh, což zabralo asi čtyři minuty a další ČTYŘI HODINY tady s velitelem ochutnávali na oslavu dobře vykonané práce slivovici. Takže nedělní oběd jsme strávili společně s talíři na kolenou, protože chlapci se nechtěli hnout od televize a od panáků. O půl třetí se kumpán konečně zvedl, já jsem oblékla berušku a vytáhli jsme velitele na čerstvý vzduch. První část cesty vesele prozpěvoval, takže beruška odmítala zavřít oko, pak jsem mu to zatrhla, takže se tvářil hrozně ukřivděně, protože jemu ty starý dveře vyhovovaly, to já jsem chtěla nový a on to všechno objednal, zařídil, zaplatil a snažil se, aby byli řemeslníci spokojení a šťastní a co za to má?! Doma se hned svalil na gauč a usnul.

Velitel ještě pořád skučí kvůli zádům. Sice říkal, že to není tak hrozný jako minule, abych si to dokázala vůbec představit, tak ho to tentokrát bolí asi tak, jako mě musel bolet porod, takže podle něho celkem pohoda. Ale vzhledem k jeho vážnému zranění zůstává doma a popíjí se mnou po večerech víno, tak lehká idyla.

A sestra už překousla fiasko z posilovny pro „mladé“ a navštívila jiný cvičební program, kde se v rytmu aerobiku vlnily podstatně starší kusy. Tempo, na rozdíl od průměrného věku, nebylo příliš vysoké. Tichou melodickou hudbu lehce doprovázelo praskání kostí, vrzání obratlů a pleskání povadlých stehýnek jinak ovšem pohybu a tance chtivých dam. Sestra ve strachu, aby někomu při rychlejším tempu nevyrazila protézu, ukončila hodinu o něco dříve a hledá další a vhodnější tělomučíci kurz.

Já osobně jsem byla na aerobiku jedinkrát v životě a málem jsem tam duši vypustila. Navíc jsem si zapomněla kontaktní čočky, takže jsem musela pózovat hned v první řadě, aby mi nic neuniklo a abych vůbec zvládla sledovat, kam se mám mrsknout. Pěkně mě točilo, že celou hodinu cvičíme s jednou rukou nataženou nad hlavou, už mě taky po nějaké době bolela a navíc mi přišlo divný, že ty ruce nestřídáme. Při jedné nečekané otočce čelem vzad jsem ale zjistila, bohužel až skoro na konci hodiny, že tu zdviženou paži má jen cvičitelka (a já), protože nám na prstech ukazuje počet opakování. Takže to lehké funění řad za mnou bylo asi spíš dušené pochichtávání.

...............