74. Pozdě, už jsem se jí dotkl já :-D

Dnešní ranní telefonát budeme muset odložit, pracovní nálada pod bodem mrazu, za chvilku mám "poradu" s obchoďákem, to jsem zvědavá, co zase vymysleli. Velkej šéf má mizernou náladu. 

Zdravím na západ a děkuji za přání, mezinárodní den žen žijících na venkově jsem se sousedkou patřičně oslavila.

Dnešní ranní telefonát budeme muset ale odložit, pracovní nálada pod bodem mrazu, za chvilku mám "poradu" s obchoďákem, to jsem zvědavá, co zase vymysleli. Velkej šéf má mizernou náladu a jako téměř vždy v takovýchto případech, to schytám já. Už jsem tady fakt dlouho, budu se muset poohlédnout někde jinde.

No tak porada za náma, celé to zase bylo jen o špatné náladě, páčto větší šéf přišel o nějaké prašule a bohužel jsem byla první po ruce. Otravuje s manuálem, který jsem nepřekládala já, ale překladatelská agentura v době, kdy jsem byla na mateřské, ale já za to můžu.

No, zrovna mi přišel pod ruku text, který na ty dva inženýry (šéfa i velitele) dost sedí :

Kdy se člověk rozhodne stát inženýrem?

Když zjistí, že na funebráka mu chybí šarm.

Co používají inženýři jako antikoncepci? Svou osobnost.

Jak poznáte inženýra extroverta? Když s vámi mluví, kouká na vaše boty místo na své.

Jak rozzuřit inženýra? Přivažte ho k židli, stoupněte si před něj a složte nesprávně mapu.

Jo a dívejte se dneska na televizi, protože včera jsem byla přesvědčená, že mě točí skrytá kamera, tak třeba tam budu. V poledne jsem totiž vystřelila z práce do obchoďáku pro nákup a pro kytku kolegyni k narozeninám. U pokladny to všechno nahážu na pás, přede mnou stál jen jeden pán, kterej měl ve vozíku dva kastly čehosi, takže to ani nedával nahoru, tudíž pokladní předpokládala, že ten můj nákup je jeho. Čapla mou kytku a pán v panice volá: "To není moje!", ale pokladní se nenechala vyvést z míry a povídá mu laškovně: "Já myslela, že byste ji mohl tady mladé paní koupit?", pán se ohlédne na mě a s úsměvem hlásí: "No to bych mohl", ale vzápětí mu pukét vypadne  z ruky, protože se vedle ozve rázné a rozhořčené: "NO JARKU!?" - zrovna totiž dorazila ověšená pečivovejma pytlíkama ta jeho a bylo po srandě. 

Tím ale natáčení neskončilo, protože k večeru jsme se vracely s Berunkou z města a na začátku naší vísky byli popeláři, tak fičím jak blesk, hodila jsem děcko a nákupy domů, vzala hrábě a šla uklidit listí z ořechu, aby mi to ještě odvezli. Narvala jsem to do dvou pytlů a zrovna je slyším jet, tak se řítíme společně proti sobě, když tu ten mladší popelář skočí z auta jak James Bond na naši popelnici a řve: "Pozdě, dotkl jsem se jí, teď už se tam nedá nic přidat!", já totálně v šoku se ještě jak jelito ptám: "Ani jeden?" a ten starší popelář, když mě viděl, jak tam stojím se dvěma pytlama jak třetí pytel, tak dobrosrdečně říká tomu druhýmu: "Přestaň blbnout" a na mě: "Poďte, chcete si to tam hodit?". Otevřeli popelářskýmu autu prdel a já jak malé děcko si tam hážu chčastně svoje pytlíky, ještě mi zamávali, doma jsem se vzpamatovala a přišla jsem si jak totální madlenka. Na technickej službách se musí bavit ještě teď.

Jinak Berunka ve škole v pohodě, je veselá, úlohy píše bez reptání, jediná nemá kartičku na černý puntíky za zapomínání, zatím. Do divadla nakonec v sukni nevyrazila, protože kamarádka nám dovezla od známe nějaký rifle po jejich holčičce, jedny s řetězem přes stehno, tak bylo rozhodnuto. V družině už vyšívají nějaký překvapení na vánoce, tak s tím pořád machruje. Taky řeší náboženství, jako proč a jak  a jestli to děcka baví, protože spousta jich tam po škole chodí, dokonce pochytila "andělíčku můj strážníčku", dál to neumí, ale mele to s očima v sloup a sepnutejma rukama pokaždý, když něco chce. Jdu to děcko hodit do postele a taky se někam svalit.
 

.............