16. V pátek třináctého netlačím

Dneska jsme s košíčky, nožíčky a dobrou náladou vyrazili do hlubokých lesů na václavky. Já houby sice hledat neumím, ale je jich jak naseto, tak jsme jich donesli nepočítaných. Velitel z nich každý rok připravuje slavnostní václavkový guláš, který umí jen on, a je to velká událost, do které mu nesmím kecat. Letos ale musel do hospody na fotbal, tak mi přípravu této nesmírně složité a odpovědné záležitosti se spoustou rad do zahrad svěřil a ač jsem se tím neřídila, guláš byl vynikající a byla jsem dokonce pochválená.

V neděli jsme byli, jak je v některých dobrých rodinách zvykem, na Velké pardubické. Sice jen v místní hospodě na televizi jako každý rok, ale atmosféra je skoro stejně napínavá a koní je tam po pár pivech taky dost.

Velitel se nezvykle těší do práce, říkal, že jim sekretářka zajistila očkování proti chřipce. Ptala jsem se, kam to dostane, tak se zasnil a povídá: „Když u toho bude slečna sekretářka osobně, tak do zadku, a když tam nebude, tak do ramene“, pak se probral a opravil: „Vlastně obráceně“. Doufám, že to bude pořádná koňská dávka.

Moje mateřské touhy jsou čím dál silnější stejně jako můj odpor k práci. Tudíž jsem se do toho opřela všema deseti a velitel celým jedním, protože já letos napíšu Ježíškovi o něco malého roztomilého a budu pěkně zklamaná, když nic nedonese.

Jinak jsme oba trochu nachlazení, zvlášť velitel je s tím nesmírně otravnej, pořád mi připomíná, že je chorý, leží na gauči s nahřátým gelovým pytlíkem na hlavě, na sobě deku, na stolečku vedle čaj, kávu, slivovici a med a občas tiše zakašle, aby mě informoval o průběhu své těžké nemoci. Taky má při ruce vedle ovladače na televizi tužku a poznámkový bloček, kam si dělá čárky, kolikrát jsem se na něj přišla podívat, jestli žije, a kolikrát jsem se podívat nepřišla. Těch druhých čárek je tam mnohem víc, i když mi není jasné, jakým pravidlem se to řídí. Přesto se jeho stav najednou natolik zlepšil, že jsme večer vyrazili na Tomb Reider. Lara Croft je velitelova oblíbená komiksová hrdinka, takže si to nemohl nechat ujít, a já zase musím vědět, co se nosí, říkal velitel, takže tam vlastně jdeme kvůli mně. V módě jsou opět přiléhavé kombinézy stříbrných barev, na každém stehně slušivá pistol těžkého kalibru a dlouhý cop. A když ti náhodou nepřátelé rozstřílí podmořský skůtr, tak si stačí rozříznout ruku, přilákat vlastní krví žraloka, dát mu jednu přes držku, chytit se ho za ploutev a on tě v panice vyveze nahoru k lodi, prostě hodnotný kus, který, kdo neviděl, neuvěří.

Ale velitel aspoň vypozoroval, jak správně mířit a proto dobré zprávy vespolek, vše proběhlo, jak mělo a mé mateřské touhy byly vyslyšeny. Nakonec nemusel přikládat ruku k dílu ani Ježíšek, velitel vše „zařídil“ sám a je na to patřičně hrdý. Musela jsem zůstat doma „bohužel“ hned od začátku, má nemocenská se díky různým zdravotním problémům protáhne přibližně do května, kdy plynule přejdu na mateřskou a předběžně třináctého někdy v létě by se nám měl narodit náš první potomek, pokud to ovšem není pátek, v pátek třináctého rozhodně netlačím. Velitel je ale najednou lehce v rozpacích, přemítá, že si ještě mohl pár let žít svůj spokojený staromládenecký život, se kterým teď bude asi konec. Taky jsme podle něj mohli adoptovat dvě šestnáctileté žabičky, když už teda trvám na dětech, dva roky si užít jejich náročnou výchovu (to si v jeho podání dovedu živě představit) a vypustit je do světa.

Náročné to asi vážně bude, jak ho tak poslouchám, ale já se těším.

.............