12. Co já bych jinak s těma prachama dělal?

V sobotu ráno jsem musela veliteli „udělat hlavu“, strojkem, protože měli sraz z gymplu po dvanácti letech. Cestou jsem si vyzvedla nové růže v zahradnictví a jeli jsme do rodného města, já k rodičům, velitel na sraz. Říkal, že to bude trapný, baby budou určitě tlustý a nejpozději v osm večer pojedeme domů. O půlnoci volal, že se chvilku zdrží, že jdou ještě všichni na diskotéku. To už jsem byla pěkně utahaná, jednak tak dlouho vzhůru už bohužel nevydržím a pak jsem se taky večer porvala se svým otcem o polštář z gauče, matka sice syčela z kuchyně, ať si oba laskavě uvědomíme, kolik jen nám let, ale nikdo nechtěl prohrát, tak co jsem měla dělat? Nakonec zůstal polštář mně, stálo mě to popálené lokty od koberce, oteklé zápěstí a modřinu na rameni, otec je jen odřený, je prostě pořád větší. Jenže ač unavená z boje, tak se sama ve svém bývalém dětském pokojíku bojím, tak jsem s maminou čučela do dvou do rána na televizi, no to jsou pořady, člověk by nevěřil, co se dá dělat na koni, chvilkama jsem nevěděla, kam s očima! Velitel přitáhl o půl třetí ráno, na chvilku zavřel oko a v půl šesté byl jako obvykle již svěží, takže jsem se v polospánku oblékla a jeli jsme domů.

Zima se opět blíží, začíná se pěkně ochlazovat, ale mě hřeje u srdce, páčto mi velitel koupil nové auto. Možná k tomu rozhodnutí přispěly i vzpomínky na loňskou tuhou zimu, kterou náš starý vůz zvládal s jistými obtížemi. Když totiž teploty klesly na pět stupňů pod nulou, nešly mu otevřít ani jedny dveře. Takže jsme na autě každé ráno s velitelem viseli, každý na jedné klice a svorně lomcovali tak dlouho, až jedny dveře povolily. Tím to ale nekončilo, protože když už se nám je podařilo otevřít, tak pro změnu nešly zavřít. Do práce jsem tudíž jezdila dvakrát bezpečně, protože jsem měla přes prsa nejen pás, ale i špagát, kterým jsme dveře přivazovali k palubní desce, aby se za jízdy neotvíraly.

Takže nadšení z nového stroje samozřejmě veliké. Byla jsem si už vyřídit poznávací značky, na úřad jsem přihrnula mimo úřední dny, naštěstí tam byl hodný pán a všechno zařídil, takže jsem nemusela s ostatním prostým lidem čekat ve frontě. Pak mě poslali pro staré značky, to byl malý zádrhel, ale nakonec jsem odchytila příjemného mladého blond muže, který mi je vypáčil. Panu úředníkovi jsem koupila bonboniéru za ochotu, dělal hrozné opičky a mě vůbec nebylo divné, že kousek od nás stojí starší pán a jízlivě se usmívá. Když zmiznul, tak mi studem červený úředníček plaše sdělil, že ho nestydatě uplácím před tajemníkem a bonbošu mi už méně stydlivě vyrval z ruky.

No, nakonec to byl celkem příjemný den, do práce už jsem taky nešla, tam se člověk poslední dobou moc nenasměje, takže pohoda. Jinak mám dojem, že trochu stárnu. Byla jsem si s předstihem nechat seřídit lyže a když jsem si je vyzvedávala, tak jsem zjistila, že jsem si zcela automaticky do svých údajů přidala pět centimetrů na výšku a ubrala pět kilo na váze a taky jeden rok na věku, a to jsem to předávala nějaké slečně, to by mě zajímalo, co bych jim nahlásila, kdyby tam byl mladý fešný prodavač.

Jinak doma klid, včera jsem zase jednou říkala veliteli ve směru plotna-gauč: „To je takový štěstí, že mě máš, že?“ A on na to láskyplně: „To je fakt, co já bych jinak s těma prachama dělal?“.

No a v práci se držím tak tak, sice každou chvíli hrozí, že půjdu sedět za umlácení nadřízeného průtokoměrem, ale zatím se pekelně ovládám.

........