Moje knížka čeká trpělivě (narozdíl ode mě) v agentuře na svého nakladatele a tak ji prozatím postupně představím v tomto blogu.
Moje psaní není klasický deník, jsou to méně či více důležité části dopisů mé sestře nebo jen stručné poznámky, které jsem začala psát po našem odloučení, kdy jsme téměř po 20 letech opustily společný dívčí pokoj a odešly – já s přítelem (v dalším textu „velitel“) do malé české vísky, sestra za prací do velkého města.
"HOŠI, DĚKUJEM!"
Tak jsme tu, na malé vesničce, v malém dřevěném domečku, plni nadšení a očekávání. Přiměřeně daleko od rodného města a od rodičů. Právě tak akorát, abysme se vyhli nečekaným víkendovým návštěvám, a právě tak akorát, abysme mohli nečekaně vyrazit k maminkám na nedělní oběd, což bude aktuální hned jak se zjistí, že neumím vařit.
Naše první venkovská sobota byla přinejmenším veselá. Přijeli známí, trochu jsme popili a pak vyrazili na koncert jejich vlastní drsné pankové kapely, která shodou okolností „koncertovala“ nedaleko od našeho nového působiště. Bylo to v nějaké malé díře, v místní tělocvičně vlály fábory z II. Krojového plesu, sál byl plný mladých pankuchtivých rybízků, všude tma a mraky kouře. Dovnitř jsme se dostali jako členové kapely s tím, že mi vrazili do ruky stříbrný manažerský kufřík, abych vypadala věrohodně. Tvářila jsem se důležitě jen do té doby, než mi řekli, že nesu jitrnice, protože u kytaristů dneska zabíjeli.
Po dvou nemastných, neslaných kapelách měli nastoupit naši hrdinové, místo nich se ale na pódiu objevil uniformovaný příslušník a po jeho slovech „Dobrý večer, policie České republiky, připravte si občanské průkazy“ se v sále rozsvítilo a já zjistila, že počet diváků se zdvojnásobil. Polovina těch policistů byla v plné zbroji a měli přes hlavy černé kukly. Všichni rybízce se tvářili, že je to na vesnických zábavách běžný postup, já jsem si připadala jak ve filmové komedii. Samozřejmě jsem něměla občanku, takže jsem musela ven k výslechu spolu s ostatními pankáčky, kteří buď OP nenosí, nebo je měli, ale byli příliš mladí na to, jak podroušeně vypadali, tak pro jistotu tvrdili, že je nemají.
Bylo to neuvěřitelný. Dva drsní mladíci za mnou vykřikovali, že je to na p..u, co si to k...a dovolujou švestky vypatlaný, když v tom prošel kolem kapitán zakuklenců a otcovským tónem jim sdělil, aby to chvilku v té zimě vydrželi. K mému překvapení drsné hlásky zamumlaly v podstatně vyšší tónině: „Ano, pane, děkujeme, pane!“ Rybízkovi přede mnou se nedařilo foukat do trubičky, tak ho povzbuzovali slovy jako: „Snad ti to půjde líp, mladej, když vytáhneš ruce z kapes!“ Další podroušený kousek, co byl v autě u výslechu, zrovna přísahal, že se napil piva u babičky, když chuděra stará spala. Bylo to dojemné.
Kontrola trvala asi hodinu, pak kukláči za halasného skandování: „Hoši, děkujem!“ odešli, my si vyslechli smrtelný řev potetovaného zpěváka, chlapci na parkovišti zlikvidovali kufr jitrnic a kolem třetí ráno se fičelo domů.
V neděli se nic zvláštního nestalo a skoro celý den jsme pod tíhou dojmů prospali.
Pokračování co nevidět....
