Proč jsem položil květy na hroby osvoboditelů

Jak je u nás v poslední době zvykem, v Den vítězství nad fašismem se konec války neslaví, ale zpochybňuje. Až by se zdálo, že žádný fašismus neexistoval a osvobození už vůbec ne. Kromě Plzně samozřejmě. 

Kdo by se o naší moderní historii, konkrétně od roku 1938 do roku 1945, chtěl něco dozvědět z televize, rozhlasu nebo novin, musel by si myslet, že se vlastně nic tak zvláštního nedělo. Více než o transportech Židů, koncentračních táborech, mučení a vraždění všech, kdo měli jiný názor, plánech na likvidaci mnohých národů, včetně toho našeho, se dnes píše o údajných násilnostech vojáků armád, které Československo od fašismu osvobodily. Jakmile je někde zmíněn jako ten, kdo rozpoutal válku, Adolf Hitler, hned se ozve deset halasných výkřiků, že ještě horší byl Stalin. Jakmile někdo vzdá hold vojákům, kteří za osvobození naší země položili život, okamžitě se ozývají nenávistné hlasy, že nám nepřinesli svobodu a mír, ale komunismus.
Proto jsem letos pocítil potřebu udělat si v tom pořádek. S kamarádem jsme si řekli, že se půjdeme na vlastní oči podívat, co jsou zač ti obávaní Noční vlci, koupili jsme symbolické kytičky a vydali se na Olšanské hřbitovy. Ano, slyšíte dobře, dovolili jsme si uctít padlé ruské vojáky, a taky kazašské, ukrajinské, rumunské, na vojenských hřbitovech na Olšanech leží hodně různých národností, kteří za svržení Hitlera a porážku fašismu obětovali život. Dnes je v módě říkat, že by bylo lepší, kdyby nepřišli. Mám ovšem za to, že kdyby tehdy nepřišli, už bychom tu dnes také nemuseli být.

Tak píše bloger Pavel Franz v den výročí konce války o „uchvatitelských tendencích novodobého Ruska“, kde podle něj funguje stejný státní aparát jako za Stalina a menšiny jsou pronásledované hůř než za cara. Jan Ziegler na to jde – jak je jeho zvykem – ještě více zhurta a místo piety a pokory před mrtvými rovnou přichází s osvědčenou písničkou o tom, jak ruští vojáci znásilňovali české ženy. Doslova píše, že Rusko Československo neosvobodilo, ale okupovalo. A že Stalin má na svědomí více obětí než Hitler.

Co na to říct? Nejenže mi připadá trapné, že nedokážeme pokorně přiznat, že nám někdo pomohl a zachránil nás. Že mu nejsme schopni v den, kdy si uctívá své padlé, alespoň poděkovat. Místo toho na něj – tak jako odpůrci průjezdu Nočních vlků na Václavském náměstí – nenávistně pokřikujeme, ukazujeme prostředníček a pliveme.